Vy si na dovolené jako fakt odpočinete?
Letos to byla opravdu makačka! A to jsem si slibovala, že když už jsou holky docela velké a jedeme na to samé místo... Jsem naivka.
Všechno to začalo střevní chřipkou, což samo o sobě není šťastní začátek, protože balit na týden pro celou rodinu s lavorem v ruce a zároveň vymývat lavory ostatním je den před dovolenou doslova průser.
Jako rodinný optimista jsem i v mrákotách byla v roli a střevní chřipku jsem pro sebe vyhodnotila jako skvělou dietu do plavek a pro děti v kombinaci s kinedrylem jako skvělý utlumovací prostředek na dlouhou cestu k moři. Ovšem natolik naivní, aby mi nedošlo, že cesta do Senj nám bude trvat nejméně devět hodin a Dan jako jediný tu infekční polízanici ještě neměl, bohužel nejsem. Kdybyste někdo věděl o někom, kdo by chtěl koupit scénář o tom, jak mladá rodina jede k moři a tatínka v polovině cesty postihne úmorná střevní chřipka - dejte vědět. Mám ho v hlavě i se všemi nechutnými detaily.
V reálu na něj naštěstí nedošlo. V reálu totiž to coby kdyby rozjímání přehlušilo hodně hlasité bouchání u zadního kola. Poprvé v životě byl Dan klidnější než já, ani fungl nové sluneční brýle nezakryly můj osudu oddaný výraz, který u nás doma nikdo moc nezná a značí velké ouvej. Sykl: "To dojedeme". A s přestávkou na každé pumpě (kvůli překontrolování kola) to opravdu dojel. Když jsme zastavili před apartmánem, holky skandovaly hip hip hurá a já brečela. To ten výhled, mořský vánek, střevní chřipka, nervy s autem, solidarita rodiny a s ní spojené celou cestu cinkající plné zavařovačky. Prostě doják...
Co na tom, že paní, která nám měla předat klíče od ubytování, nezvedá telefon a na esemesky odpovídá: "Nevim, kdo jste a za kým jedete". Co na tom, že fouká mistrál. Jsme tu! A vy si, paninko, koukejte hodně rychle vzpomenout, protože já už se na nohou dlouho neudržim a děti se zaslouženě chtějí okamžitě vykoupat.
Vzpomněla si naštěstí docela rychle, ještě než jsem stihla zmatkovat, a jako omluvu nám přinesla klíče i s týdenním nákupem. Zato pojišťovna tak rychlá nebyla. Pojištění jsme byli od hlavy až k patě, od střechy až po kolo, ale nějakým záhadným způsobem se opět žádná naše pojistka na zvracení a skoro upadlé kolo nevztahovala. Ještě ke všemu v neděli!!! Nějak nám nejde si komplikovat život podle pojišťováckých tabulek, což je dost nevýhodné. Ale jednu radu jsme dostali. Dojet do nejbližšího autoservisu a nechat si auto opravit. Ahá!
Od tý doby se nám už jenom dařilo.
Auto nám (i s objednáním součástky) opravil za půl darma do druhého dne opravář jak z blbý reklamy. Takovej ten, co má uprostřed obýváku na bílé kožešině místo sedačky motorku, rifle proklatě nízko a pod okem šmouhu šmíru.
Mistrál ustál, vyprazdňování se ustálilo, škoda, že bylo na čase jet domů.
Chvíli jsem uvažovala o podnikání z pláže vzhledem k nepříznivé politické situaci a frontám v papírnicví, ale nakonec jsem se obětovala.
Možná si říkáte, jestli nám to za to vůbec stojí? Stojí! Jedno ráno v našem oblíbeném domě, jeden pohled v dáli, jedno tempo v moři a už si ani nepamatujete, že jste vůbec kdy litovali, že jste se na nějakou dovolenou vůbec vydali.
A o té jednorožcové zmrzlině, které pořád říkám nosorožcová a všichni se diví, jak může chutnat, ani nemluvim.
Ten kontrast je prostě k nezaplacení...
ByLucky PHOTO
