POST

Naše domácnost prošla velkou změnou. 
Ano, osazenstvo je pořád stejné. Ne, tu skříň Bohyně stále nemá. Byl to proces, je to proces, ale kdyby se v naší domácnosti dnes provedl zelený audit, prošli bychom na jedničku a na schránku si pyšně vylepili samolepku s třemi hvězdičkami a podobiznou Grety. 
Hrdě jsem přijala roli oblastního a rodinného blázna, který okolí nenápadně vnucuje látkové sáčky na potraviny, nakupuje předražené lentilky bez obalu a vytrhává dětem z úst plastová brčka s větou: "Přece nechcete zabít velrybu". 
Smějou se mi, ale respektují to. 
Začínám být nakažlivá! 
Využívám toho momentu a přitvrzuju.
Řízeně "doděláváme" zbytky kosmetických přípravků v plastu. Po vaně se nenápadně začínají klouzat opatlaná tuhá mýdla s šampóny. Čisticí prostředky nahradila jedlá soda, ocet, kyselina citronová. Oprášila jsme starý Sodastream. Maso a uzeniny kupuju v řeznictví. Ovoce a zeleninu na trhu. Třídím, co se dá. Víc peču. Šetřim vodou. Sušim pečivo - dostávám vajíčka. Schraňuju papírové sáčky od mouky. 
Přemýšlím, třídím, redukuju, recykluju, neplýtvám, nevymlouvám se, neprudim, jdu příkladem.
Žiju to, čemu jsem se smála u své babičky.
Vlastně se vracím pár desítek let zpět a prdim na argumenty typu, že to nemá cenu.
Někdy se držet krok s pokrokem prostě nevyplácí.
Pro někoho novinka, pro jiné samozřejmost.
Ne není to drahé, co ušetřím na čisticích prostředcích, vrazím do kosmetiky (a lentilek). A ne, není to časově náročné,  víte kolik času ušetříte, když nemusíte každý den chodit s košem? Jo, najet si určitý systém bylo trošku logisticky náročné. Chvíli to trvá než vám přecvakne a začnete myslet komplexně. Zase jsem si vzpomněla na učitele angličtiny, jak  říkával: "Anglicky se naučíš, až začneš anglicky myslet". 
S tímhle životním postojem je to podobné.

Tuhle módu já beru!



A s touhle taškou chodím nakupovat:

ByLucky PHOTO

SKORO 1/4 ZE 100

Příští rok spolu budeme 25 let.
Nevím, jak se to stalo...
Bylo mi necelých patnáct, a i když jsem byla hodně naivní, v tohle jsem ani nedoufala.
To, že i za čtvrt století se budu probouzet vedle svého prvního kluka, nebyl cíl ani plán.
Krom něj a Dylana jsem jiného nemilovala.
Zní to až hrozivě, ale ani to nebolelo, fakt:).
To se tak někdy přihodí... že není důvod nic měnit... rouhat se.... litovat.... experimentovat...
♥ 

ByLucky PHOTO

VRKŮ

Jste citlivá duše, citlivé povahy? Dál nečtěte. Dnes to bude kruté.
Začalo to větrem, velký větrem, který odnesl jednu střešní tašku z naší střechy. Nic dramatického, závadu jsme nahlásili na domovní bytové správě, náhradní střešní tašku jsme po domluvě připravili za dveře a doufali, že oprava proběhne dřív, než nám nateče do obývacího pokoje.
Nenateklo - nepršelo, ale když na mě za střešním oknem v úrovni třetího patra jednoho rána zaťukal chlap, byla jsem spíš ráda než vyděšená. Několikatunová oranžová plošina zablokovala dopravu v celé ulici a pán v montérkách, co se vznesl vzhůru k našim oknům skoro jako anděl, se mi s pokrčenými rameny a potutelným úsměvem svěřil, že je tu, ale má problém, protože tu náhradní tašku si zapomněl dole. Nelenila jsem, doběhla tři patra dolů pro tu připravenou a s chvatem zkušeného podavače mu ji podala skrz střešní okno do ohrádky. Pán poděkoval, já se pousmála jakože brnkačka a cestou pro Šušu do školky se ještě letmo pootočila, abych pánovi zamávala a celou akci z povzdálí vyfotila, abych snímek následně hrdě poslala Danovi se slovy "akce skončena".
Načež přišla zpráva :"Doufám, že jste tam nezabarikádovali toho holuba!
Jakože, cože, kde, proč? On tam měl nějakej holub hnízdo? Proč mi to nikdo neřekl? Vzaly jsme to ze školky smykem, plošina nikde, taška na svém místě, holub bůh ví kde. Ajajaj... 
Blbost, ulít - přesvědčovala jsem sama sebe a zároveň nenápadně otvírala okno poblíž inkriminovaného místa, pozorovala, jestli se nenadzvedává taška nebo neozývá zoufalé vrků. Nic. Jenže pak to začalo. Přišel Dan z práce, holky z kroužků, jako každý podvečer jsme se slezli na sedačce v obýváku pod střešními okny a najednou na nás zobáčky zaťukali dva holubi. Oblejzali okna, nakukovali do obýváku, ťapali po skle, kouleli očima. Až do chvíle, kdy Bohyně namítla, že to jsou ti naši a asi hledají mladé, jsem měla radost, že nemáme na svědomí holuba. Teď máme na svědomí vajíčka! Dušín ve mně si pohrával s myšlenkou, že zavolám pána s plošinou, aby znova zablokoval dopravu, odkryl střechu a zachránil asi vajíčka a taky možná nic, copak já vim, protože nevim, ale ti holubi se tak tváří! Ťukali dlouho, Šušu tvrdí, že měli uplakané oči, dokonce mi psali SMS. Ba ne, to byl můj vtipný manžel, že hledá dům holubí:). Stála jsem před životním rozhodnutím. Zjednodušil mi to Dan. Prej jsem si je neupekla, tak co řešim. Ten mužskej pohled je někdy strašně fajn.
Pečenýho holuba si asi nikdy nedám, kuře jim, králíka v žádným případě, křepelčí vajíčka ani náhodou, slepičí běžně, játra nesnášim, játrovou paštiku miluju, sáčky kupuju jedině kompostovatelné, ale zboží balim do bublinkové fólie. 
Kážu vodu, ale piju víno, i když se moc snažim být důsledná, nerada bych byla urputná. 
Bojuju sama se sebou!
Chci být vzorem, ale né fanatikem.

PS: To je na delší povídání, tak zase příště, jo?

PHOTO: ByLucky

O KROK

Ještě pořád se vezeme na vánoční vlně.
To ten sníh.
Nedojedené vanilkové rohlíčky, stromek, co neopadává, vánoční ozdoby z povánočního výprodeje, neutuchající radost z některých dárků...
Letos mi to nějak nevadí.
Ne, nerozhodla jsem se soutěžit se svojí ségrou, která již tradičně střídá stromek za zajíce, ale když někdo může mít stromek měsíc před Štědrým dnem, proč my bychom ho nemohli mít měsíc po.
Každému jak libo jest!
Chtěla jsem vám už v prosinci napsat pár tipů na vánoční dárky, ale copak jsem mohla?
Vždyť mě tu celá rodina (už i Dan:)) šmíruje a já si pak musím dávat pozor na ruku.
Ale byla to jako každoročně sranda.
Třeba mojí mamce jsme dávali obrovský fotoobraz od Saal digital s fotkou všech vnoučat a největší prekérkou nebylo to, aby překvapení nepropálilo jedno z pruhovaných dětí, ale jak já zrecenzuju produkt, který jsem na blogu slíbila zpropagovat. Fb naštěstí/zatím babička nemá, tak jsem nakonec šoupla recenzi tam.
Pak jsem si už od léta tajně myslela na staré Primky, nejlépe po dědovi, ale trochu jsem se ostýchala o ně babičku poprosit. Nakonec jsem se osmělila přesně v den, kdy mi Dan koupil pod stromeček krásné, nové, veliké a drahé - Primky. A děsně jsem se divila, že dostatečně nesdílí mé nadšení z pokladu po dědovi.
Taky jsem dostala dva poukazy na spodní prádlo, čímž se radost jen znásobila.
Musím se pochválit.
V bezobalovou domácnost se asi nezměníme, ale apelujeme na bezpotřebnou.
Ještě víc než dřív přemýšlím, co opravdu musím nebo chci koupit. Jestli to víc chci nebo potřebuju, jestli to chtění je nepřekonatelné, potřeba veliká a radost dlouhodobá. A nedalo by se to koupit už jednou koupené?
V podobném duchu jsem letos přistupovala i ke koupi dárků.
Snowboard pro Bohyni z Letgo jsem dokonce přebírala na Štědrý den v poledne na parkovišti u McDonalda. A jakkoliv jsem se snažila být štědrá, šetrná a praktická zároveň, sem tam mi pod prsty přece jen nějaká ta nová, plastová hračka pod stromeček proklouzla, třebaže v ekologickém papíře zabalená. 
Bez L.O.L. Surprise by to prostě nebyly Vánoce!!!

Jsem všechno možné jen né přehnaně důsledná, jdu na to fikaně pozvolna, abych okolí nezastrašila:).

ByLucky PHOTO

SENJ 2018 II

Buď všichni kecaj nebo někde setrvačně dělám chybu.
Vy si na dovolené jako fakt odpočinete?
Letos to byla opravdu makačka! A to jsem si slibovala, že když už jsou holky docela velké a jedeme na to samé místo... Jsem naivka.
Všechno to začalo střevní chřipkou, což samo o sobě není šťastní začátek, protože balit na týden pro celou rodinu s lavorem v ruce a zároveň vymývat lavory ostatním je den před dovolenou doslova průser.
Jako rodinný optimista jsem i v mrákotách byla v roli a střevní chřipku jsem pro sebe vyhodnotila jako skvělou dietu do plavek a pro děti v kombinaci s kinedrylem jako skvělý utlumovací prostředek na dlouhou cestu k moři. Ovšem natolik naivní, aby mi nedošlo, že cesta do Senj nám bude trvat nejméně devět hodin a Dan jako jediný tu infekční polízanici ještě neměl, bohužel nejsem. Kdybyste někdo věděl o někom, kdo by chtěl koupit scénář o tom, jak mladá rodina jede k moři a tatínka v polovině cesty postihne úmorná střevní chřipka - dejte vědět. Mám ho v hlavě i se všemi nechutnými detaily.
V reálu na něj naštěstí nedošlo. V reálu totiž to coby kdyby rozjímání přehlušilo hodně hlasité bouchání u zadního kola. Poprvé v životě byl Dan klidnější než já, ani fungl nové sluneční brýle nezakryly můj osudu oddaný výraz, který u nás doma nikdo moc nezná a značí velké ouvej. Sykl: "To dojedeme". A s přestávkou na každé pumpě (kvůli překontrolování kola) to opravdu dojel. Když jsme zastavili před apartmánem, holky skandovaly hip hip hurá a já brečela. To ten výhled, mořský vánek, střevní chřipka, nervy s autem, solidarita rodiny a s ní spojené celou cestu cinkající plné zavařovačky. Prostě doják...
Co na tom, že paní, která nám měla předat klíče od ubytování, nezvedá telefon a na esemesky odpovídá: "Nevim, kdo jste a za kým jedete". Co na tom, že fouká mistrál. Jsme tu! A vy si, paninko, koukejte hodně rychle vzpomenout, protože já už se na nohou dlouho neudržim a děti se zaslouženě chtějí okamžitě vykoupat. 
Vzpomněla si naštěstí docela rychle, ještě než jsem stihla zmatkovat, a jako omluvu nám přinesla klíče i s týdenním nákupem. Zato pojišťovna tak rychlá nebyla. Pojištění jsme byli od hlavy až k patě, od střechy až po kolo, ale nějakým záhadným způsobem se opět žádná naše pojistka na zvracení a skoro upadlé kolo nevztahovala. Ještě ke všemu v neděli!!! Nějak nám nejde si komplikovat život podle pojišťováckých tabulek, což je dost nevýhodné. Ale jednu radu jsme dostali. Dojet do nejbližšího autoservisu a nechat si auto opravit. Ahá! 
Od tý doby se nám už jenom dařilo.
Auto nám (i s objednáním součástky) opravil za půl darma do druhého dne opravář jak z blbý reklamy. Takovej ten, co má uprostřed obýváku na bílé kožešině místo sedačky motorku, rifle proklatě nízko a pod okem šmouhu šmíru.
Mistrál ustál, vyprazdňování se ustálilo, škoda, že bylo na čase jet domů.
Chvíli jsem uvažovala o podnikání z pláže vzhledem k nepříznivé politické situaci a frontám v papírnicví, ale nakonec jsem se obětovala.
Možná si říkáte, jestli nám to za to vůbec stojí? Stojí! Jedno ráno v našem oblíbeném domě, jeden pohled v dáli, jedno tempo v moři a už si ani nepamatujete, že jste vůbec kdy litovali, že jste se na nějakou dovolenou vůbec vydali.
A o té jednorožcové zmrzlině, které pořád říkám nosorožcová a všichni se diví, jak může chutnat, ani nemluvim.
Ten kontrast je prostě k nezaplacení...

ByLucky PHOTO

ZE DNE NA DEN

Vyhlížíme neštovice - což nás naučilo žít ze dne na den.
To neznáme.
Většinou dost plánujeme. Nejdřív jsem z toho byla docela nervózní, hrozně nerada škrtám ve svém bronzovém diáři, ale reálná hrozba dětské infekční choroby a okolnosti uplynulých dní nás vyškolily.
Do toho Liberce jsem fakt chtěla! Pár přátel(seznámených s naším zdravotním stavem:), Aperol, čerstvý vzduch, zeleno, To ta Helpa, Ještěd!!! To všechno jsem potřebovala jako koza drbání, to všechno jsem byla připravená obětovat neštovicím, na to všechno jsem se radši ani netěšila.
A proto jsem ani nebyla překvapená, když jsem se deset kilometrů před Libercem otočila na Šušu a ona byla opupínkovaná. Naštěstí to byl jen planý poplach a po dopravním přestupku, bližším ohledání a telekonferenci přes WhatsApp jsme se rozhodli pokračovat dál, vstříc nejasným zítřkům stráveným třeba i v izolaci ve stanu. 
Musím uznat, že ten komár měl fakt smysl pro humor.
Zbytek víkendu mám tak trochu v mlze, Šušu sice neštovice zatím nedostala, ale já slušnou virózu jo.
Dokonce i ten Ještěd, mám pocit, že se mi zdál, ale sen to byl krásnej:-).
Někdy si ho musím nechat "dozdát". 

Až nebudeme čekat neštovice, až nebudu nemocná, až nebude přicházet bouřka, až pojede lanovka, až se Dan nebude obávat, že na Ještědu budeme muset přespat... 

A ještě ten Ještěd:
Asi jsem se zamilovala...

 ByLucky PHOTO