čtvrtek 11. října 2018

O KROK

Míň je víc. 
V jednoduchosti je krása. 
Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. 
Jednoduché neznamená nudné. 
Obyčejné nerovná se zbytečné. 
Klasické není staromódní.

Ty věty bych dala tesat, tetovat a 100x opisovat všem, co všechno tak zbytečně komplikují napříč všemi směry. 
Proč to všechno prostě nejde prostě?


Třeba já mám z těch výsledků voleb v Písku prostě radost.
Fandím nadšencům bez velkých zkušeností, kteří mají reálné cíle, dbají na transparentnost a nebojí se komunikovat. Vždyť to je sen...
Z marketingového hlediska poměrně zdařilá kampaň Písek vždy o krok napřed dokazuje to, že být o krok napřed není vždycky výhra. Většina z nás žije tady a teď.  Není potřeba revitalizovat celý levý břeh Otavy, úplně stačí na náplavku umístit tři lavičky, kolem kterých se občas uklidí. Na co nám bude aquapark s tobogány, když plavecký bazén využívá hlavně plavecký oddíl, důchodci a těhotné.  Proč se doslova prsíme monumentální lávkou od Pleskota na dohled od přeložky, když proti proudu řeky je to k dalšímu přemostění dobrých 7km?
Každá cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly a že v Písku umíme dláždit opravdu skvěle a všude!
To radši budu mít trochu punk vedení radnice, které sice asi neumí ani sepsat žádost o dotace z ROP, ale vyplní mezeru, která vznikla z toho kroku napřed, kterým se Písek teď tak pyšní - leč obyčejný občan za ním pokulhává.


Těším se na čerstvý vítr... 
Prostě.


pátek 28. září 2018

HA

Ještě minulý týden se babička Alžbětky Lebedové ze školky opalovala na balkoně a dnes šla v zimní bundě.
Přivřela jsem si ucho do skříně, narazila nos a dobývala se do školky o hodinu dřív. Neptejte se jak a proč. Vysvětlení bývá většinou prosté. Třeba že si při odchodu z koupelny nerozsvítím, protože až do vany slyším, že Bohyně potajmu kouká na televizi, a já ji chci přistihnout inflagranti. Zahla jsem moc brzo! 
I přesto platí, že mi podzim vyhovuje. Ty letní zvuky, na které jsem se na jaře tak těšila, mi už pomalu začaly lézt na nervy. Ono to šumění fontány pod okny je chvilku příjemný, ale patnáct hodin denně tři měsíce v kuse je docela nápor na nervy i močový měchýř. 
Tloustnu z vejslužek.
Poté, co si Bohyňky paní učitelka zamíchala kafe lžičkou od boraxu, zakázala dětem nosit do školy sliz.
Náš útulný byt je v Náš útulný byt.
Mám jedno velké, pro většinu rodiny- nedá se to sníst, nevýznamné plus. Nechala jsem vyvolat fotky z dovolené do krabičky. To je asi jediná řetězová hra, která mě baví. Můj kód pro vás je 630970.
Nikomu nepřeju nic zlého, ale ta Lumpína by mohla ještě chvilku marodit a to představení, co na něj Šušu chce tak moc jít, by se mohlo zrušit. Tomu přihlížet asi nevydržim, snad ještě fungují divadelní kavárny.
Tak a teď... pojď si, říjne! 






























ByLucky PHOTO


pátek 21. září 2018

VYHOVUJE MI TO

Znám i lepší měsíce, než je září, ale ten režim mi vyhovuje.
Letos jsme to zapojení do procesu zvládli skvěle.
V papírnictví jsem byla jen dvakrát, bačkory máme pořešené, tělák připravený, obědy načipované, e-pokladnu doplněnou, hygienické potřeby odevzdané, přihlášku do družiny podepsanou - a to ještě ani není konec měsíce!
Hned to bylo snadnější, když jsme si každé ráno nemuseli procházet slzavým údolím.
Je to radost, když se děti těší na každý druhý den.
Já si teda to těšení přiživuju litry Coly a ledového kafe, což je u nás doma povolený doping.
Trošku se obávám toho, že nám tu idylku pokazí zkoušky na osmiletý Gyml, ale co nadělám. Snažila jsem se tuto příležitost před Bohyní utajit, ale před Hujerkou nic neutajíš. Tahne jí to tam! I přes mou poměrně velkou nevoli, kterou před ní ovšem nikterak neprezentuji.
Pořád mě fascinuje, jak můžete tak strašně milovat někoho, s kým je to tak hrozně složitý.
Když odjíždím fotit svatbu, Šušu řekne, že se jí bude asi malinko stýskat. Bohyně se zajímá, kam jedu, s kým jedu a kdy přijedu. 
Ale význam je prakticky stejný:).
Jak já to překládání a čtení mezi řádky nesnášim...



Bylucky PHOTO

úterý 4. září 2018

SENJ 2018 II

Buď všichni kecaj nebo někde setrvačně dělám chybu.
Vy si na dovolené jako fakt odpočinete?
Letos to byla opravdu makačka! A to jsem si slibovala, že když už jsou holky docela velké a jedeme na to samé místo... Jsem naivka.
Všechno to začalo střevní chřipkou, což samo o sobě není šťastní začátek, protože balit na týden pro celou rodinu s lavorem v ruce a zároveň vymývat lavory ostatním je den před dovolenou doslova průser.
Jako rodinný optimista jsem i v mrákotách byla v roli a střevní chřipku jsem pro sebe vyhodnotila jako skvělou dietu do plavek a pro děti v kombinaci s kinedrylem jako skvělý utlumovací prostředek na dlouhou cestu k moři. Ovšem natolik naivní, aby mi nedošlo, že cesta do Senj nám bude trvat nejméně devět hodin a Dan jako jediný tu infekční polízanici ještě neměl, bohužel nejsem. Kdybyste někdo věděl o někom, kdo by chtěl koupit scénář o tom, jak mladá rodina jede k moři a tatínka v polovině cesty postihne úmorná střevní chřipka - dejte vědět. Mám ho v hlavě i se všemi nechutnými detaily.
V reálu na něj naštěstí nedošlo. V reálu totiž to coby kdyby rozjímání přehlušilo hodně hlasité bouchání u zadního kola. Poprvé v životě byl Dan klidnější než já, ani fungl nové sluneční brýle nezakryly můj osudu oddaný výraz, který u nás doma nikdo moc nezná a značí velké ouvej. Sykl: "To dojedeme". A s přestávkou na každé pumpě (kvůli překontrolování kola) to opravdu dojel. Když jsme zastavili před apartmánem, holky skandovaly hip hip hurá a já brečela. To ten výhled, mořský vánek, střevní chřipka, nervy s autem, solidarita rodiny a s ní spojené celou cestu cinkající plné zavařovačky. Prostě doják...
Co na tom, že paní, která nám měla předat klíče od ubytování, nezvedá telefon a na esemesky odpovídá: "Nevim, kdo jste a za kým jedete". Co na tom, že fouká mistrál. Jsme tu! A vy si, paninko, koukejte hodně rychle vzpomenout, protože já už se na nohou dlouho neudržim a děti se zaslouženě chtějí okamžitě vykoupat. 
Vzpomněla si naštěstí docela rychle, ještě než jsem stihla zmatkovat, a jako omluvu nám přinesla klíče i s týdenním nákupem. Zato pojišťovna tak rychlá nebyla. Pojištění jsme byli od hlavy až k patě, od střechy až po kolo, ale nějakým záhadným způsobem se opět žádná naše pojistka na zvracení a skoro upadlé kolo nevztahovala. Ještě ke všemu v neděli!!! Nějak nám nejde si komplikovat život podle pojišťováckých tabulek, což je dost nevýhodné. Ale jednu radu jsme dostali. Dojet do nejbližšího autoservisu a nechat si auto opravit. Ahá! 
Od tý doby se nám už jenom dařilo.
Auto nám (i s objednáním součástky) opravil za půl darma do druhého dne opravář jak z blbý reklamy. Takovej ten, co má uprostřed obýváku na bílé kožešině místo sedačky motorku, rifle proklatě nízko a pod okem šmouhu šmíru.
Mistrál ustál, vyprazdňování se ustálilo, škoda, že bylo na čase jet domů.
Chvíli jsem uvažovala o podnikání z pláže vzhledem k nepříznivé politické situaci a frontám v papírnicví, ale nakonec jsem se obětovala.
Možná si říkáte, jestli nám to za to vůbec stojí? Stojí! Jedno ráno v našem oblíbeném domě, jeden pohled v dáli, jedno tempo v moři a už si ani nepamatujete, že jste vůbec kdy litovali, že jste se na nějakou dovolenou vůbec vydali.
A o té jednorožcové zmrzlině, které pořád říkám nosorožcová a všichni se diví, jak může chutnat, ani nemluvim.
Ten kontrast je prostě k nezaplacení...







































































ByLucky PHOTO



neděle 2. září 2018

SENJ 2018 I

Kdybych si bývala nenazvracela den před odjezdem do kufrů.
Kdyby se nám bývalo už v Rakousku nerozbilo auto.
Kdyby všechna naše pojištění nebyla na prd.
Kdyby Šušu nespadla z postele a nenatloukla si hubu.
Bývala by to byla perfektní dovolená.
To by ovšem bývala nebyla naše. 
Naše dovolená totiž většinou bývá něčím okořeněná - o čem bych pak psala, přece:).
Více zítra... 
















































































ByLucky PHOTO