MÁJOVÁ STORY

Snažím se aspoň jedno dopoledne v týdnu vypnout, 
 nic nezařizovat, nikam nevolat, prostě být 100% s Šušu, protože jinak za mnou vlaje jako hadr na holi. Pošta, focení, galanterie, papírnictví, úřady, řemeslníci....Myslím, že uzrál čas a konečně i ona pochopila, že několikrát do týdne jí ve školce bude líp.
Ten pátek měl být její, nakonec jsem ho věnovala dědovi, půl hodiny před odchodem mi volaly ošetřovatelky, že se jim nelíbí dědova noha je třeba ho odvézt do nemocnice na vyšetření. Nastartovala jsem naše vozidlo, které sice v úterý prošlo technickou, ale hned při cestě z ní v něm začlo podezřele rachtat. Takovej pocit, že vezete vlek, ale on tam žádnej vlek neni?! Vyhodila jsem Šušu u ségry, tam se ještě jedno dítě ztratí, ve dveřích se minula s Danem, který sotva se zberchal z chřipky, už má zase jiné obtíže - tentokrát je to zánět achilovky a ostruhu! Byl mu naordinován klid na lůžku, což si vyložil tak, že doma bude klid, který bude vyžadovat, holky dodržovat a já organizovat.
S fiktivním vlekem jsem odvezla dědu do nemocnice, pobyla si tam s ním 4 hodiny, přišla o veškeré iluze o zdravotnictví, podala první pomoc krvácejícímu pánovi, zapomněla vyzvednout Bohyni ze školy... a to všechno proto, aby nakonec děda podepsal reverz, protože děda, no...
V sobotu se Dan odplazil pod auto, protože jsem odmítla už dál jezdit s fiktivním vlekem, a zjistil, že  nám tak trochu odpadává kolo. Potřebovala jsem nakoupit, vyfasovala jsem pracovní pelech a stočila to k první benzině koupit po něčem smrdící stromeček, protože nic snad nemohlo smrdět víc než to auto. Vyvětrat nešlo, okýnka jsem měla přísný zákaz otevírat, hrozilo, že vypadnou, a když jsem chtěla vítězoslavně pověsit stromeček s vůní kůže na zrcátko, zjistila jsem, že tam žádné zrcátko není. 
Vařila se ve mně krev. Stejně jako se druhý den začala vařit voda v pracovním pelechu vonícím po kůži, přesně v tom okamžiku, kdy jsme se do něj všichni i s babičkou nasáčkovali a chystali se odjet  směr prodloužený víkend.
Dan začal mlátit berlí do betonu a já, jako vždy v těchto chvílích duchapřítomnější, s prosíkem volala své mamce, která nám své auto k zapůjčení už před několika dny nabízela, ale mezi tím, když jela vracet svetřík do Tesca, jí ho na parkovišti někdo nabořil. Přendala jsem si stromeček, autosedačky, děti, zavazadla, babičku, brunátného Dana, tvářila se, že to auto svítí a jela vstříc světlejším zítřkům.
Po svíčkové s pěti od tchýně a tchána jsem se trochu uklidnila.
Vesnice mi udělala dobře.
Přesvědčila jsem se, že krepák má pořád stejné odstíny, limonáda je červená a žlutá, májka vysoká, lavička vratká, prostě, že svět se točí dál, i když je zase míň o jednoho souseda, a že nic neni tak horké jako voda v chladiči.
Ať žije 1. MÁJ!

Lucky photo