HA HA HA

Slyšet to z vyprávění, asi bych si hubu roztrhala, 
ve skutečnosti jsem se zase až tak nesmála. Já se totiž na ten Ještěd vážně moc těšila. Zdálo se, že letos už to určitě vyjde. Ve čtvrtek jsem odfotila svatbu v Plzni, na kterou jsem z nejasných důvodů kývla, vrátila se posledním vlakem do Písku, přebalila zavazadla a už jsme si to celá rodina šupajdili po dálnici směr Liberec a dál do Lužických hor. Máme tam v zeleném údolí pár přátel, kterých si vážíme, ať už jsme kdekoliv.
 Víkend to byl snovej, nic jsme si nemyli, spali jsme ve stanu (jen nechápu, proč jsme si zabalili je tři karimatky, když jsme čtyři???). Peklo se prase, hrálo se na kytaru, vyrážely se zuby, rozbíjely iPhony. Takovej normální společensky nabitej víkend v přírodě.
Vyvrcholením měl být pohár na Ještědu.
Už potřetí jsme z chalupy odjížděli jako první, abychom vystoupali k mému vysněnému cíli. Jednou nám dobytí Ještědu zhatila zvracející Matylda, podruhý špatný počasí a letos prošláplá spojka.
Bylo to o fous, tak blízko jsem ještě nebyla, když jsem si ho co nejvíc přizoomovala - jako bych tam byla. I ty okýnečka už jsem viděla. Dělilo nás pár set metrů.
Dolů už jsme si to svištěli odtahovkou společně se závoďáky, které odtahovali z ten den jeté ralye do vrchu, které jsme se nechtíc zúčastnili, ale rozhodně nevyhráli. Při průjezdu cílovou branou nám všichni tleskali, Matylda kvičela, že je to trapný, Dan nadšeně fotil a já marně hledala, kde jsou v odtahovce pásy, neb autosedačky nikdo neřešil.
Pevně věřím, že Ještěd počká.
Snažím se rozšifrovat, proč nám to cestování moc nejde(viz naše loňská dovolená), a dědovi s babičkou, kteří nás na otočku přijeli do Liberce zachránit, slibujeme, že teď chvíli zůstaneme doma na gauči a hodně do široka rozšíříme asistenční služby.

Lucky photo