REALITY SHOW

Taky máte rádi reality show?
Já moc!
A představte si, že včera jsem si v jedné zahrála.
Jmenovala se Závorkovi na kolech.
To, co je pro jiné standardní víkendová zábava, je pro nás komedie (při představě, co si vezmeme na sebe), která se vzápětí přemění na severskou detektivku (na čem pojedeme).
Nejsme prostě sportovně založená rodina.
Dan s Bohyní jsou v pohodě. Ti mají koloběžky Kostka. Bohyni teda už začíná být trošku malá, ale když se skrčí, přizvedneme řidítka, přifoukneme kola... Šušu má dokonce na výběr. Kolo, ze kterého jsme sundali přídavná kolečka, protože Šušu si myslí, že umí jezdit na kole bez koleček - ale neumí, koloběžku, odrážedlo. No a já mám velmi kvalitní velociped bez šlapky, který můj otec asi před patnácti lety dostal k nákupu vrtačky a v nějakém návalu štědrosti mi ho věnoval.
Já bych v tomto složení a s tímto arzenálem na nějaký cyklovýlet ani nepomyslela, ale Dan asi omámen tím státním svátkem a naším třiadvacetiletým výročím pojal přesvědčení, že to je ta pravá zábava pro našI rodinu na sváteční odpoledne. Mé neustálé výčitky ohledně iniciativy a organizaci volného času konečně padly na úrodnou půdu, jal se sebevědomě otěží a já omámeně ani necekla.
Trpělivě převážel, přivážel, odvážel naše vozidla do dílny, kde je oprašoval, nafukoval, zvedal sedačky, řídítka, proto aby po obědě mohl začít znova, protože Bohyni během oběda ušlo kolo, ty řidítka měla moc vysoko a Šušu sedačku pořád moc nízko.
Na písecké cyklostezce jsme působili spíš jako průvod alegorických vozidel. V batohu nám  místo svačiny chrastilo nářádí a holky se pořád ptaly, kam že to jedeme. Smělým plánem bylo dojet k Sulanovi, kde náš strejda peče ty nejlepší makrely na světě, ale počítali jsme s tím, že prostě dojedeme, co to dá, a domů kdyžtak dojdeme. Náš osobní mechanik odvedl zřejmě dobrou práci, protože naše alegorická vozidla nás opravdu dovezla až na břeh Otavy a během toho, co jsme se vesele občerstvovali, ani neušla. Bylo nám tam dobře, tam je vždycky dobře...
Když jsme dojeli tam, dojedem i zpět. Posilněni dvěma pivky a litrem malinovky jsme se vydali stejnou cestou zpět, euforie z vydařeného výletu trvala jen pár minut, přesně do té doby, než to Šušu stočila hodně vpravo a zahučela i s kolem šipku do kopřiv. Nevím, jestli měla větší šok z těch kopřiv, nebo z Danova záchranného zásahu, který ji chvatem zkušeného potápěče jednou rukou švihem vytáhl skoro až nad hlavu a zatočil s ní jak s lasem. Každopádně Šušu začala pomalu bobtnat a její řev se nesl po Otavě snad až do... To už řvala i Bohyně a na frekventované cyklostezce se začala tvořit zácpa. V reality show taková ta chvíle, kdy to nedáváte a raději odcházíte na záchod nebo lezete pod deku. Tak my zalezli o kus dál do stínu lízat si rány a vymyslet, jak se dostaneme domů. Šušu vůbec nespolupracovala, pořád řvala, Bohyně se klepala, Dan pil - tudíž nemohl dojet pro auto a řídit, já bych mohla, ale Šušu se mě odmítala pustit. Nakonec si Dan vzal moje kolo, do francouzského košíčku na bagetu a pórek si narval odrážedlo, já si vzala jeho koloběžku a před sebou na stupátku vezla vzlykající Šušu, které vítr ovíval její nabobtnalé tělíčko.
Před domem už se smála a plánovala, jak to všechno povypráví ve školce. Doma si to pak vysloveně užívala. Panthenol ani fenistil moc nezabíraly, doléčili jsme to hranolkama, zmrzlinou a čajem do termosky.
Od včera je z ní správná holka:-).
Teď ještě aby Bohyně konečně dostala ve škole nějakou tu pětku.
To přece správný holky musí...

PS: To byl první a zároveň asi poslední díl reality show Závorkovi na kolech!

Bylucky PHOTO