DEJTE MI POKOJ

Bylo to bláznivý, nekoncepční, možná i trochu zbytečný, ale měla jsem prostě zase to svoje nutkání.
To já občas mívám, Dan by řekl, že možná až moc často. Ta místnost navíc, která dlouhou dobu sloužila jako vestavěná skříň, mě prostě začala pálit a já zatoužila (a tím pádem i náhle nutně potřebovala) ji předělat na účel k tomu původně určený - Bohyňky dětský pokojík.
O tom, co tomu předcházelo, si můžete přečíst tady. Bylo toho dost, ale nakonec skoro všechno klaplo. Kojit jsem přestala, Šušu ještě nepřestěhovala, pracovnu vesele užívám, Bohyně se palandy taky dočkala, (teď už jen sehnat šest chlapů a přestěhovat ten zakletej klavír). 
Zní to táááák jednoduše:-), ale to by nesmělo bejt těsně před Vánoci. 
Jenže já si prostě usmyslela, že bude nejlepší, aby ten pokojík dostala Bohyně jako vánoční dárek, protože už nevěří, protože už si moc nehraje, protože Šušu jí ho ještě nebude závidět, protože jsem pro ni prostě chtěla nějaký ACH dárek, protože, protože, protože, protože jsem blbá!!! 
V plánu to bylo už od léta, ale jak už to tak bývá, pořád bylo dost času a pak už nebyl žádný a Danovi se to nakupilo v práci a začaly se rojit objednávky Lucky LIMIT. Prostě jsme to celé podcenili a nakonec ještě s hrůzou zjistili, že ve výšce palandy nemá žádná zeď v oné místnosti dva metry(to ta půdní vestavba), tudíž tam můžeme udělat tak postel pro liliputa, nebo nazdít zeď o cca půl metru. Vzhledem k tomu, že Bohyně má v osmi letech 140cm, vyhrálo nazdívání a nakonec i sekání elektřiny, protože vypínač se stal tím přizděním nenahmatatelným a zhasínání z palandy nemožný. A tak se vrtalo, štukovalo, bílilo, malovalo. a zatímco jiní ve voňavých adventně vyzdobených příbytcích vyhlíželi Vánoce, já se snažila silou vůle zadržet ručičky hodinek, po nocích oblíkala své pracovní lacláče a přes den místo nakupování dárků s křečovitým úsměvem vítala jednoho řemeslníka za druhým - "hlavně se nezouvejte"(není divu, že jsem popletla datum toho vánočního večírku). 
Dan to měl doslova ze pět dvanáct, třiadvacátého po půlnoci jsem pověsila obrázky, povlíkla postel, načechrala polštářky, utřela pot z čela a celé veledílo pyšně vyfotila, jakože ho budu sdílet s celým světem. Strašně jsem se těšila, co na to všechno bude Bohyně říkat. Věděla, že se pokoj chystá, ale domluvili jsme se, že ho bude mít jako překvapení a do Štědrého večera se do něj prostě nepodívá. Na Štědrý den ráno nám Ježíšek přinesl stromeček, radost veliká, maminka fotila a fotila a pak chtěla holčičkám fotky ukázat a klikala a klikala, až se proklikla k fotkám z předchozího večera - a Bohyně všechno viděla:-(. Ten moment asi nikdy nezapomenu, ona byla fakt šťastná a já tak nešťastná. Hned to poznala, i když jsem se to snažila všemožně okecat. Jasně, že jsem to obulela, ale ona se vám tak zklidnila(od rána byla na přesdržku, když je nervózní, je jak jalová:)) a byla celej den tak spokojená, že mi to nakonec bylo jedno. Asi největším zážitkem bylo štědrovečerní proskočení papírem, kterej zakrejval dveře, pak už vplula na palandu a dodnes z ní vesměs neslezla. Ještě ten večer si tam přenesla svůj polštářek a hadrovou plenku(neříkejte, že jsem to sem psala, ona se za ně trochu stydí - dík:)) a řekla Šušu, že teď už si ten její starej pokoj může klidně vzít.
Snaha byla, ale ještě neni ani zdaleka hotovo, ani to nebylo v plánu. Chybí skříň, úložný prostory, koberec na hraní, ale to už snad trochu v klidu - jestli okolnosti dovolí:-)...


PS: Druhý den konstatovala u babičky na návštěvě, že ty Vánoce byli letos chudší!!! Ach ty děti, teď už se tomu směju, ale polikala jsem moldánky:-).

Foto: Lucky