SUMA SUMÁRUM

Pojem ŠTĚSTÍ je tak strašně relativní:-).
Nikdy jsem si nepředstavovala, že mě udělá šťastnou třeba takovej den jako předevčírem.

Po noci strávené díky Šušu na 1m2 v Danovo nohách jsem naplnila odevzdaně lahvičky, rozdala medaile (červené Fidorky), přebalila jednu opruzelou prdku, obula bačkorky, posbírala hrnky, zavázala šálu, vystrčila Bohyni ze dveří a vrhla se na domácí zvířectvo. Nakrmit kocoura, vyčistit kočkolit, vylovit přemnožený šneky, doběhnout je spláchnout, chytit rybičku, kterou mezi tím Vašek vyhodil z nezavřenýho akvárka.  Jééé, dyť já si ještě ani nedošla na záchod. Šušu se zrovna snaží nakrmit panenku Fidorkou - dobrý, jdu. Očekávám klasický pokřik "mamíííí", ono nic, hm? Spokojeně opouštím WC a začíná mi to bejt jasný, jedno poklidný vytrůnění mě stálo květ Anturie. Šrotuje mi, že je asi jedovatá, snažim se ji složit jako puzle, marný! Prohlížim Šušu dutinu ústní a mohla bych to vzít rovnou i s dutinou nosní, protože tam si v dalších dvaceti minutách, během mého oblíkání, rve plastickou gumu, která teplem a vlhkem v nose měkne a Šušu ji, jak řve, vdechuje hloubš a hloubš. Vyhodnocuju, že doma to začíná bejt životu nebezpečný, a chystáme se ven, po cestě předsíní posbírám dva bobky, který Šušu odpadly při bezplenkovym tréninku. Hodim na sebe to co včera, ve dveřích čapnu ještě pytlík z kočkolitem na vyhození a pěkně schůdek po schůdku scházíme ze třetího patra, abych dole zjistila, že nemám kabelku a že ten pytlík z kočkolitem byl děravej a celej barák je pocukrovanej pochcanym kočkolitem.

A v podobnym duchu to šlo až do večera. Já... no, nebudu vás už unavovat detailama. Všichni to znáte, mnozí to prožili, většina to žije a kdo se na to těší, toho nechci strašit:-)

Jasně, že jsem byla na mrtvici, to já jsem teď skoro pořád. 
Odmítám nabídky, o kterých se mi jen snilo, zříkám se kultury, chodim jak šupák a často si pročítám vaše komentáře, ve kterých píšete, jak rychle to všechno uteče a jak si to mám užívat. Jak já se dřív ksichtila, když jsem pod tím mým lamentováním takovej komentář našla:))).
A víte co? Měli jste a máte pravdu!
Mám pocit, že je to jen sen, že se probudím u mamky na gauči, nebudu vědět co s časem a budu si snít, jaké to jednou bude, a ono je to TEĎ!

Jsem s tím smířená, jsem za to ráda, chtěla jsem to - mám to.
Příští rok v tuhle dobu budou Šušu tři roky, pomalu si bude balit bačkorky do školky a já budu ještě s láskou vzpomínat na tyhle infarktový dopoledne. 




PS: Já to nedám, je to ta jedna z akcí, kterou si ještě letos nechám ujít, ale příští rok nesmim chybět. I kdybych měla přiletět na tom červeném balonku z vizuálu:-).  Mini - dětský prodejní festival v pražské Villa Pellé. Moc mu držim palce a kdo můžete(a máte klidnější dítě:)) - jděte tam! 
Bude to stát za to.



PS2: Taky si určitě nenechte ujít večerníček Povídání o mamince a tatínkovi!!!




                                                                 HEZKÉ VELIKONOCE♥!

 
Foto: Lucky