úterý 8. října 2019

VYLOSOVÁNO!

Je vylosováno. 
Už od pátku jak jsem slíbila, ale publikovat jsem to nestihla. 
Omlouvám se...  
Možná lepší výraz by byl, že jsem dala přednost jiným věcem, které jsem vybrala, abych si zachovala zdravý rozum, příjemný výraz obličeje a dobře po těle.). 
Výběr to bývá těžký. Zodpovědnost veliká. Doba překotná.
Někdo vybírá míň, někdo víc, někdo vůbec. Někdo dělá hrdinu, jiný to dává víc na odiv. 
Každého jak libo jest. 
Jen ta přímá úměra s okolím pak bývá dost neúprosná. 
Pro každého má den 24hodin. 
Proto nemá moc cenu si stěžovat.



Tak rychle:)))

Vítězkou se stává, Šušu vylosovala: Věru Samkovou

Píšu e-mail, balím Viktora a tuze gratuluju.
Vám ostatním ze srdce děkuju za spoustu komentářů(Bohyně je všechny poctivě sepsala) s inspirací ke čtení během dlouhých zimních večerů.
L♥






























ByLucky PHOTO
 

pátek 27. září 2019

RADOST A VIKTOR

Mám z nich radost!
Jo, rozčilujou mě. Nechtějí si čistit zuby, v jednom kuse mají hlad, nezhasínají, nezavírají, neuklízí... Někdy je jejich společnost až nepříjemně intenzivní.
Ale světe div se, nehádají se.
Jsou zvyklé se jedna druhé přizpůsobit a vyhovět si. To jsem si přála, to se povedlo, to je jejich věno.
Poslední dobou nás ty jejich sesterský chvilky až dojímají.
Třeba jejich společné čtení před spaním.
Čtou Viktora a případ zmizelého psa. Tahle napínavá podzimní dětská detektivka je zaujala nejen proto, že jedna z autorek je naše známá Pavlínka. Spíš za to může poutavý příběh, milé ilustrace a akurátní písmenka.
Dostali jsem dvě, holkám stačí jedna, rádi se rozdělíme!
Napište do komentářů, co právě mají vaše děti rozečteného (+ váš e-mail), my příští pátek 4.10. vylosujeme jednoho z vás a tomu knížku Viktor a případ zmizelého psa tuze rádi pošleme.
Těšíme se na vaše tipy.































ByLucky PHOTO

úterý 10. září 2019

LETOS

Jakkoliv se v červnu zdálo nemožné si letošní prázdniny užít, povedlo se.
Byly jiné, trošku trpké, ale tím víc jsme si vychutnali všechny sladké momenty.
Uteklo to - jako všechno pěkné.
A teď už: " Vítej, podzime".
Kvituju ten koloběh.
Metr čtvereční osobního prostoru mi po intenzivním rodinném létě dost prospěl.























 




































ByLucky PHOTO



středa 31. července 2019

POST

Naše domácnost prošla velkou změnou. 
Ano, osazenstvo je pořád stejné. Ne, tu skříň Bohyně stále nemá. Byl to proces, je to proces, ale kdyby se v naší domácnosti dnes provedl zelený audit, prošli bychom na jedničku a na schránku si pyšně vylepili samolepku s třemi hvězdičkami a podobiznou Grety
Hrdě jsem přijala roli oblastního a rodinného blázna, který okolí nenápadně vnucuje látkové sáčky na potraviny, nakupuje předražené lentilky bez obalu a vytrhává dětem z úst plastová brčka s větou: "Přece nechcete zabít velrybu". 
Smějou se mi, ale respektují to. 
Začínám být nakažlivá! 
Využívám toho momentu a přitvrzuju.
Řízeně "doděláváme" zbytky kosmetických přípravků v plastu. Po vaně se nenápadně začínají klouzat opatlaná tuhá mýdla s šampóny. Čisticí prostředky nahradila jedlá soda, ocet, kyselina citronová. Oprášila jsme starý Sodastream. Maso a uzeniny kupuju v řeznictví. Ovoce a zeleninu na trhu. Třídím, co se dá. Víc peču. Šetřim vodou. Sušim pečivo - dostávám vajíčka. Schraňuju papírové sáčky od mouky. 
Přemýšlím, třídím, redukuju, recykluju, neplýtvám, nevymlouvám se, neprudim, jdu příkladem.
Žiju to, čemu jsem se smála u své babičky.
Vlastně se vracím pár desítek let zpět a prdim na argumenty typu, že to nemá cenu.
Někdy se držet krok s pokrokem prostě nevyplácí.
Pro někoho novinka, pro jiné samozřejmost.
Ne není to drahé, co ušetřím na čisticích prostředcích, vrazím do kosmetiky (a lentilek). A ne, není to časově náročné,  víte kolik času ušetříte, když nemusíte každý den chodit s košem? Jo, najet si určitý systém bylo trošku logisticky náročné. Chvíli to trvá než vám přecvakne a začnete myslet komplexně. Zase jsem si vzpomněla na učitele angličtiny, jak  říkával: "Anglicky se naučíš, až začneš anglicky myslet". 
S tímhle životním postojem je to podobné.

Tuhle módu já beru!



A s touhle taškou chodím nakupovat:





























ByLucky PHOTO

čtvrtek 18. července 2019

TRAPING

Jsme holky z městečka.
Jsme a vždycky budem. Ruku na srdce.
Uvědomila jsem si to minulý týden, když jsem jela za dětmi a babičkou na chatu, přes cestu mi přeběhla srnka a já si pomyslela, co tady dělá ten richback.
Zakroutila jsem hlavou sama nad sebou, oblíkla khaki bundu, svázala odbarvené vlasy do drdolu a tvářila se jako trampka/trapka. Přes den to byla brnkačka. Večer, když jsem si pod hlavu rolovala vypelíchanou larisu a uléhala na slámou vycpanej, vrzavej gauč a přes palubkovej strop mi přeběhla (prej) veverka, se mi stáhla první půlka. A o půlnoci, když pod okýnkem nad mou postelí zadupal a zaštěkal srnec, druhá. Přitáhla jsem si spacáček až pod bradičku, myslela na něco pěkného, místo oveček počítala blbce a těšila se na ráno jako nikdy.
S ránem jsem získala své sebevědomí i pozadí zpět.
Rána, ta jsou tam opravdu pěkná!

PS: Já si stejně myslím, že to byl jelen!!!





























ByLucky PHOTO




úterý 16. července 2019

PO RÁNU

Foťte se, nechte se fotit, na mobil, zrcadlovkou, sdílejte, vyvolávejte, rámujte.
Vždyť to tak strašně letí...

































ByLucky PHOTO

 

pátek 28. června 2019

TRAMPOTY

Ještě před nedávnem jsem měla rozepsaný příspěvek, který začínal "máme se srandovně".
Uplynulo pár dní a všechno je jinak.
Najednou mi všechny drobné radosti přijdou ještě drobnější.
Loučení navždy bez varování je vždycky těžký, třebaže jde o služebně nejstarší členy rodiny.
Jen někdo chybí prostě tak nějak víc...
A to jsem si myslela, že už jsem velká holka.
Ještěže mám novou kámošku boreliózu, s tou se všechny trampoty snášej líp:).
Vítej,  LÉTO 2019! 





















































ByLucky PHOTO

 

pátek 31. května 2019

JAK JSEM

Vypsat se mi hrozně pomáhá.
A moc mi nepomáhá, že na to nemám čas.
Hrozně ráda bych vám napsala o tom, jak se Bohyně nedostala na gympl, jak jsem vlastně nechtěla, aby se tam dostala, a nakonec jsem byla smutná, protože ji to vůbec nemrzelo a já ji tam i přes svou počáteční nevoli už viděla. Prostě zmotivovaná matka!
Jak jsem zase o rok starší. Psychicky je mi fajn, ale fyzicky je to bída. Že mě od sezení u počítače strašně bolí záda, ani míč místo židle nepomáhá, běhání to jen zhoršuje a na hromadné pocení jsem nepřekonatelný asociál. Naposledy, když jsem vyšla do společnosti, jsem zjistila, že jsem malá - já na to prostě zapomněla.
Taky o tom, jak naše domácnost zezelenala. Přišlo to plíživě, postupuje to krok sun krok, náš odpad se zatím rozhodně nevejde do zavařovací sklenice, ale jsem na nás pyšná. Pro naše holky to jednou bude věc samozřejmá! Nelibě nesou snad jen ten vlasový octový oplach. Ten poměr budu muset ještě vychytat.
To všechno by si zasloužilo samostatný příspěvek.
Na to všechno bych nerada zapomněla...




























Bylucky PHOTO


středa 8. května 2019

SKORO 1/4 ZE 100

Příští rok spolu budeme 25 let.
Nevím, jak se to stalo...
Bylo mi necelých patnáct, a i když jsem byla hodně naivní, v tohle jsem ani nedoufala.
To, že i za čtvrt století se budu probouzet vedle svého prvního kluka, nebyl cíl ani plán.
Krom něj a Dylana jsem jiného nemilovala.
Zní to až hrozivě, ale ani to nebolelo, fakt:).
To se tak někdy přihodí... že není důvod nic měnit... rouhat se.... litovat.... experimentovat...
♥ 








































ByLucky PHOTO


sobota 27. dubna 2019

VVV - VELMI VESELÉ VELIKONOCE

Během dvou hodin jsme stihli: odbavit devatenáct koledníků, rozdat plato vajíček, vytáhnout jednu třísku, zchladit zvýšenou teplotu, poznat Agátky potenciálního tchána, sníst mísu chlebíčků s telecí paštikou, vypít lahev slivovice, dostat pozvánku na oslavu padesátin, nechat si zakouřit celý dům, zničit podlahu v obýváku.
Některé tradice jsou docela náročné.

Ale už teď těšíme na další rok:-)!




























































ByLucky PHOTO


čtvrtek 18. dubna 2019

VRKŮ

Jste citlivá duše, citlivé povahy? Dál nečtěte. Dnes to bude kruté.
Začalo to větrem, velký větrem, který odnesl jednu střešní tašku z naší střechy. Nic dramatického, závadu jsme nahlásili na domovní bytové správě, náhradní střešní tašku jsme po domluvě připravili za dveře a doufali, že oprava proběhne dřív, než nám nateče do obývacího pokoje.
Nenateklo - nepršelo, ale když na mě za střešním oknem v úrovni třetího patra jednoho rána zaťukal chlap, byla jsem spíš ráda než vyděšená. Několikatunová oranžová plošina zablokovala dopravu v celé ulici a pán v montérkách, co se vznesl vzhůru k našim oknům skoro jako anděl, se mi s pokrčenými rameny a potutelným úsměvem svěřil, že je tu, ale má problém, protože tu náhradní tašku si zapomněl dole. Nelenila jsem, doběhla tři patra dolů pro tu připravenou a s chvatem zkušeného podavače mu ji podala skrz střešní okno do ohrádky. Pán poděkoval, já se pousmála jakože brnkačka a cestou pro Šušu do školky se ještě letmo pootočila, abych pánovi zamávala a celou akci z povzdálí vyfotila, abych snímek následně hrdě poslala Danovi se slovy "akce skončena".
Načež přišla zpráva :"Doufám, že jste tam nezabarikádovali toho holuba!
Jakože, cože, kde, proč? On tam měl nějakej holub hnízdo? Proč mi to nikdo neřekl? Vzaly jsme to ze školky smykem, plošina nikde, taška na svém místě, holub bůh ví kde. Ajajaj... 
Blbost, ulít - přesvědčovala jsem sama sebe a zároveň nenápadně otvírala okno poblíž inkriminovaného místa, pozorovala, jestli se nenadzvedává taška nebo neozývá zoufalé vrků. Nic. Jenže pak to začalo. Přišel Dan z práce, holky z kroužků, jako každý podvečer jsme se slezli na sedačce v obýváku pod střešními okny a najednou na nás zobáčky zaťukali dva holubi. Oblejzali okna, nakukovali do obýváku, ťapali po skle, kouleli očima. Až do chvíle, kdy Bohyně namítla, že to jsou ti naši a asi hledají mladé, jsem měla radost, že nemáme na svědomí holuba. Teď máme na svědomí vajíčka! Dušín ve mně si pohrával s myšlenkou, že zavolám pána s plošinou, aby znova zablokoval dopravu, odkryl střechu a zachránil asi vajíčka a taky možná nic, copak já vim, protože nevim, ale ti holubi se tak tváří! Ťukali dlouho, Šušu tvrdí, že měli uplakané oči, dokonce mi psali SMS. Ba ne, to byl můj vtipný manžel, že hledá dům holubí:). Stála jsem před životním rozhodnutím. Zjednodušil mi to Dan. Prej jsem si je neupekla, tak co řešim. Ten mužskej pohled je někdy strašně fajn.
Pečenýho holuba si asi nikdy nedám, kuře jim, králíka v žádným případě, křepelčí vajíčka ani náhodou, slepičí běžně, játra nesnášim, játrovou paštiku miluju, sáčky kupuju jedině kompostovatelné, ale zboží balim do bublinkové fólie. 
Kážu vodu, ale piju víno, i když se moc snažim být důsledná, nerada bych byla urputná. 
Bojuju sama se sebou!
Chci být vzorem, ale né fanatikem.

PS: To je na delší povídání, tak zase příště, jo?





























PHOTO: ByLucky

neděle 7. dubna 2019

RED POINT

"Šušu, vyčistila sis zuby?"
"Ne, ty jsi mi ti nepřipomněla."

A dost!!! Ende, šlus...
Nejsem si jistá, že je v popisu maminkovských povinností donekonečna připomínat tak běžné věci, jako je mytí rukou, čištění zubů, zdravení. Ale jsem si naprosto jistá, že tím připomínáním se vůbec nic nevyřeší, protože bezduchým plněním maminčiných příkazů se každodenní činnosti nezautomatizují. A maminku brzo klepne!
Nepřipomínání nikam nevedlo. Jen k cestě do školy bez svačiny, odéru z úst, menší spotřebě vody....
Bylo třeba vymyslet nějakou motivaci.
Najeli jsme proto na RED POINTY - jak tomu říká Dan.
V praxi jsou to již tradiční/trapné/nudné červené a černé puntíky. A já si troufám říct, že mi zachránily zdravý rozum, život dětí i manželství.
Bublalo to u nás dlouho, vřelo a dřelo už chvíli, nakonec to jednu středu bouchlo, já praštila do stolu a z posledních sil zahalekala: "Změna, tady nevelím já, tady si každý velí sám a tečka(teda puntík)!". U vstupních dveří jsem nainstalovala velký rodinný kalendář, kam jsem pečlivě vepsala všechny požadované, základní povinnosti a  aktivity, které pokud nebudou splněny, budou po zásluze odměněny černým puntíkem. A naopak, za významný přínos rodině nebo opakované a zodpovědné plnění si svých povinností bude puntík červený. Pět červených puntíků rovná se stovka do kasičky. Pět černých rovná se mínus sto. Na přidělení puntíku by se měla shodnout nadpoloviční část rodiny, to jsou bez oceňovaného dva. Nic důmyslnějšího se mi nepodařilo vymyslet. Sladkosti u nás neletí, cetky odmítám. Holky si tak šetří na nějakou hodnotnější věc a zároveň se učí hospodařit s penězi. Vyřešili jsme tím i kapesné.U dospěláků to aplikujeme taky, jen po sobě neházíme stovky, ale chválíme se:).
Po měsíci mohu vřele doporučit!
Ať žijí RED POINTY:) 










































PHOTO: ByLucky