Měla jsem žehlit,
potřebovala uklízet, papírovat a řešit spoustu jinejch věcí, ale já byla měkká, neodolala jsem své nutkavé potřebě a převlíkla blogu kabátek.
Dyť se ochladilo:-))).
PS: Zdánlivě nepodstatný, zbytečně pracný a malicherný, ale to je prostě můj relax a odpočinek, i když jsem z něho ztrhaná, jak kdybych skládala vagon uhlí. A když už, tak i s vizitkama:
Nejde mi to...
tak rychle, jak bych chtěla.
Pomalu začínám ztrácet trpělivost. Ten proces miluju a zároveň nenávidim. S látkama si docela rozumim, ale s drátama, tyčkama, překližkou a magnety se moc "neka".
Proč jen já se do nich tak zamilovala?!
Zbytek věcí z podzimní kolekce Lucky Limit je stále v procesu a já nedočkavě vkládám aspoň povinnou podzimně/zimní výbavu, která by se vám třeba taky hodila.
Podrobnosti tu →klik.
A ostatní? Až bude hotovo:).
Foto: Lucky
Už jste psali???
Holky ze školy už jo, tak my museli taky.
Bohyně chce palandu, Šušu bublifuk, táta šampon a já mír...
Bohyňce je líto, že už nevěří. Jmenovala jsem ji vánočním skřítkem, upozornila na pár výhod, podrbala ego a hned je to dobrý:).
Našla jsem naušnici!
Odkryli nám okna.Inverze ustoupila.
Snažim se být optimistická, ale jsem z toho trochu v křeči.
Foto: Lucky
Neřídím moc ráda!
Radši jezdím jako spolujezdec, kochám se výhledy, vyhlížím místa vhodná k focení.
Třeba
jako tohle... (jezdíme kolem několikrát do roka k ségře na chalupu).
Dětský hřiště, garáž, stodola, koně, prostě spousta možností, zákoutí,
průhledů a pozadí. To se mi líbí:).
Byla
jsem rozhodnutá, že tady prostě jednou někoho vyfotim. A vyfotila! A
nebyla jsem to já, kdo to místo navrhl. Byla to Šárka, která asi taky
ráda jezdí jako spolujezdec.
Zase jedna náhoda...
Foto: Lucky
Není to hotové, ale já musela...
Mám radost! Náš byt se zvětšil, můj životní prostor rozrostl, věci konečně začínají nacházet své místo - nepřestávám jásat.
A to ještě není zdaleka všechno, to je zatím jen první etapa našich škatulat.
Co dům dal, Dan dodělal a Lucka našla u popelnic.
Přesně tak to mám ráda!!!
Foto: Lucky
Počáteční nadšení z házené u naší Bohyně vůbec nepolevuje, ba naopak.
Věty typu, proč není trénink každý den, miluju házenou, já jsem se pro to narodila... u nás nejsou žádnou výjimkou.
Musím se přiznat, že s tím mám trošku problém.
Od dob, kdy jsem já zahřívala lavičku ve sportovní hale, se toho moc nezměnilo, dokonce ty dresy, v kterých Bohyně hraje, jsou ještě pořád stejné (zřejmě kvalitka:-)). Jediné, co se změnilo, je že na zápasy se jezdí auty, během utkání se servírují domácí buchtičky, tatínci pomáhají stavět překážkové dráhy a maminky doplňují povinně/nepovinné výbavy ve Sportisimu.
Dlouho jsem Bohyni kouzlo kolektivních sportů tajila, ale sílu školního náboru jsem nějak podcenila. Když přišla s letáčkem, že "sem chci chodit", už přes to nejel vlak. Nakonec se jí podařilo nás všechny zmotivovat a já teď nerada musim vzít zpět větu: "Toho bohdá nebude, aby naše rodina trávila společné víkendy ježděním po zápasech".
Jezdíme! Jezdíme s mírou, trénujeme s nadšením, nakupujeme ve Sportisimu, lepíme lajny, zmenšujeme chrániče, protože prostě Bohyni to baví až tak, že je schopná odejít na trénink bez batohu:-))).
PS: Spějme dál, za sokolským praporem. Silou lví, vzletem sokolím. Tužme se:-)!
Foto: Lucky
Chvála Bohu za čtvero roční období.
Každej nemusí mít jasno(co se počasí týče:)), někomu to prostě sluší i v inverzi!
Vojtěškovi, byli jste odvážní - díky.
Snad se vyplatilo...
Foto: Lucky
