SOKOLKA

Počáteční nadšení z házené u naší Bohyně vůbec nepolevuje, ba naopak. 
Věty typu, proč není trénink každý den, miluju házenou, já jsem se pro to narodila... u nás nejsou žádnou výjimkou. 
Musím se přiznat, že s tím mám trošku problém. 
Od dob, kdy jsem já zahřívala lavičku ve sportovní hale, se toho moc nezměnilo, dokonce ty dresy, v kterých Bohyně hraje, jsou ještě pořád stejné (zřejmě kvalitka:-)).  Jediné, co se změnilo, je že na zápasy se jezdí auty, během utkání se servírují domácí buchtičky, tatínci pomáhají stavět překážkové dráhy a maminky doplňují povinně/nepovinné výbavy ve Sportisimu. 
Dlouho jsem Bohyni kouzlo kolektivních sportů tajila, ale sílu školního náboru jsem nějak podcenila. Když přišla s letáčkem, že "sem chci chodit", už přes to nejel vlak. Nakonec se jí podařilo nás všechny zmotivovat a já teď nerada musim vzít zpět větu: "Toho bohdá nebude, aby naše rodina trávila společné víkendy ježděním po zápasech".
Jezdíme! Jezdíme s mírou, trénujeme s nadšením, nakupujeme ve Sportisimu, lepíme lajny, zmenšujeme chrániče, protože prostě Bohyni to baví až tak, že je schopná odejít na trénink bez batohu:-))).
  

PS: Spějme dál, za sokolským praporem. Silou lví, vzletem sokolím. Tužme se:-)!

 

Foto: Lucky