ORL

Jsou jistá životní období, kdy i návštěva ORL je vrcholně kulturním zážitkem.
A právě v tom období jsem se ocitla já. Popravdě, je málo věcí, které mě v poslední době donutily se barevně sladit, vyžehlit vlasy a odupat boty. Přesně tyhle věci udělám až příště půjdu na ORL a ještě dlouho budu litovat, že jsem je neudělala už tentokrát, protože ten pan doktor byl fakt švihák. Proč já mám štěstí na ty mladičké pány doktory (u prvního porodu jsem si připadala jak na pionýráku, porodní asistentka vypadala tak na osmnáct a doktorovi bylo osmadvacet).
 - Co si asi myslel, když jsem se tam vřítila celá brunátná, oteklá, neučesaná, oblečená co věšák dal a ještě ke všemu ošperkovaná Šušu. Tvářil se dost pobaveně. Zřejmě jsem pro něj byla výzva?! Kojící matka, které nezabírají jediná atb, které může dostat, s ročním miminem v náručí a nepřestávající bolestí pravé půlky hlavy. To tam asi každý den nemá. Ale klobouk dolů! Zachoval klid, i když mu Šušu při vyšetření kopala do rozkroku a následně se mi věšela za jehly zapíchnuté v nose. Nevím, kdo byl statečnější! Jestli on, a nebo já - obrázek bychom zasloužili rozhodně oba. Kdyby mi to nepomohlo, mám ještě jednou přijít. Nepřijdu! Ne, že bych pana doktora nerada viděla, ale tu bolest už nikdy nechci zažít, a naštěstí nemusim, protože po tomhle tragikomickém zážitku se mi nakonec konečně ulevilo:-)...

PS: Děkuju pane doktore!!! 

Solidární kocour:-)!

Foto: Lucky