Ještě ze mě nevyprchaly smíšené emoce z Bohyňky předčasnému návratu ze soustředění (z důvodu nepřekonatelného stesku) a už řeším další citovou újmu, kterou je "ODPOLEDKA".
Ten telefon, který jsem jí dala do školy kvůli potvrzování příchodu a odchodů, asi ještě zvážim - dneska jsem každou přestávku měla srdceryvný telefonát z dívčího záchodku, že jako by chtěla být radši doma.
O velké přestávce se přidala bolest břicha.
Pomalu už mi docházejí slova, nakonec jsem to ukončila tím, že do školy chodit prostě musí, nebo mě zavřou do vězení.
Někdo nějaká rada?
Foto: https://cz.pinterest.com/pin/378232068688433231/
Mam takove kouzelne kapicky- Bachovy Esence Rescue Remedy... Kdyz uz se to odlouceni neda prekonat, dame kapicku... A taky jsme spojeni neviditelnym provazkem od srdicka k srdicku a vzdycky kdyz potrebuji za neho "zatahnou" a vedi, ze na ne myslim... Drzim palce, Luci!! Tereza
OdpovědětVymazatTen neviditelný provázek ... To je tak hezké :)!
VymazatÚplně mi to připomíná moji nejmladší dceru,bohužel úplně to nezmizelo dodnes a to je jí 15.
OdpovědětVymazatObčas to zkouší ,ale rozhodně ne jako když byla v 1.třídě.Bolesti břicha a kašel najednou nebylo nic nemožného a zvykala si těžko.Vlastně radu nemám,postupně přijde na to,že to stejně jinak nejde a my musíme mít pevný nervy :)Hezký den .
Renča
Luci, moc na vás myslíme! Bohužel neumím poradit, já toto vůbec neznám. Držte se! Posíláme hodně pus a síly.
OdpovědětVymazatToto je môj prvý komentár vôbec. Presne toto som zažívala aj ja s dcérou, bol to des. Telefonáty zo školy - tie trvali asi mesiac, bolesti brucha, ktoré som mala už aj ja. Keď bola malá, musela som byť stále na dohľad,do škôlky chodila s plačom, od malička nechcela nikde prespať bezo mňa. Ja som už potom ani na tom netrvala, nikam to neviedlo, len k väčšiemu stresu. Neviem poradiť, ale časom to prešlo, keď si už sama uvedomovala, že to nie je normálne, asi v 14 rokoch. No a tak na tom pracovala, že od 18 rokov by som ju doma rada videla aj častejšie. Zúčastňuje sa na všetkých možných akciách a študuje mimo domova. A inak, telefonuje mi stále často, ale už nie s plačom. Kedysi mi hovorili, nech si ju užijem, lebo sa to zmení. Ja som si to nevedela predstaviť a je to tu. Tak len vydržať. Pekný deň, Dana.
OdpovědětVymazatAsi Vás to nepotěší, ale musíte holt vydržet. My si tohle zažili se synem v Anglii, když nastoupil do druhé třídy. Ačkoliv už anglicky celkem uměl a chodil ve stejné škole i do přípravky a první třídy, najednou se v něm něco zlomilo. Problémy byly dva - učitelka původem Kolumbijka se strašlivým španělským přízvukem a také najednou mnohem víc učení, protože je ke konci roku čekaly zkoušky, podle kterých se hodnotí úroveň školy, takže všichni začali bláznit. Takže asi 4 měsíce si ráno pokaždé stěžoval na bolesti břicha ( vžddycky ho to ale přepadlo až na školním dvoře ), plakal, že bude zvracet apod.. Věřím tomu, že mu opravdu nebylo dobře, že to prostě byla nějaká neuróza, ale já pak pokaždé odcházela s brekem, když se za ním zavřely dveře školy. Je to těžké, ale do školy se holt chodit musí, takže držím palce, abyste se tím obě netrápily dlouho. Jen mě tak ještě napadlo, nepřestal se s ní kamarádit někdo, s kým se kamarádila minulý rok a na koho se těšila? To pak náladu taky hodně ovlivní.
OdpovědětVymazatPokud ve skole skutecne nedochazi k nejakemu ublizovani z jine strany, neni tam nejaky jiny skryty problem, asi to chce vysvetlovat, vysvetlovat, uklidnovat, uklidnovat,a le nepolevit. A ten provazek - rada od Terezky - to je dokonale. Moc se mi to libi. Preju hodne sil. M.
OdpovědětVymazatJe Luci to je mrzute :(. Jako ja byla desny nervak dite a jsem streson doted. Asi bych se ji zeptala co ji trapi a co by ji pomohlo aby se ji tam libilo. Hodne sil :* M.
OdpovědětVymazatTiez poznam...bolesti brucha na prvom stupni, atd...teraz ma uz 19 a som rada, ked je niekedy doma:) a vyhrazky typu do skoly sa musi, pretoze ma udaju na socialke a zavru pomahali.
OdpovědětVymazatJa bych to nepodcenovala. Ocividne kvuli necemu ji tam neni dobre. Zasla bych urcite za pani ucitelkou, pripadne vychovnym poradcem. Bylo to tak i loni a drove treba ve skolce? Muze to byt introvertni povahou, ale take treba je nejaky problem s vrstevniky, nejakym kantorem. Neni ani od vecii navstivit trreba dobreho psychologa. My jsme treba prendavali syna z jedne do druhe skoly a moc to pomohlo. Anebo domaci skola, coz? 😉 Drzim palce a jsem rada, ze nase triletacka nechce ´jen" do skolky. Za nedochazku tam jeste nehrozi kriminal.
OdpovědětVymazatLucko klid.
OdpovědětVymazatUdělejte s dcerou dohodu, že jednou za čas smí s Vámi zůstat doma 1den jen tak.
Je to trochu nevýchovné, ale pomáhá to a mimochodem má to svá pravidla - nesmí to být den, kdy se píše velká písemka.
Hodně štěstí a Bohyňce hodně odvahy.
Vidím tam aj pokrok:vyzerá vyspelo, akoby jej žačínali dievocké roky...predmenštruačný syndróm, náladovosť, labilita....ooÓ
OdpovědětVymazatSpoločný deň(na ženské vecičky a parádu..) je super nápad!
Moja začala v tom období migrénovať(na druhom stupni) a rada mladej lekárky, aby som jej uvarila kávu vyšla:-) Mám rada to naše spoločné kávičkovanie!
zvazovala jste nekdy tzv. domaci vzdelavani? ano, je to kontroverzni a vyzaduje to upravy zivotniho stylu, ale pro nektere deti je to "to prave"...
OdpovědětVymazatJá myslím povídat, povídat, rozpovídat, rozebírat proč, talisman pro štěstí, hrozně moc chválit... Ale to u vás určitě všechno probíhá... Jana
OdpovědětVymazatJak jâ vám rozumìm....U nás to tedy začalo až první pololetì na střední...Nechtel chodit,pořád mu bylo zle,nemluvil,známky děs....Utekl ze školy atd atd....Po pul roce jsme ho stáhli a,dali na učňák...Musel toho hodně dohnat,ale dal to!Je v puberte a myslim že zkouší co vydržíme!!!!Tak prostě přeju pevné nervy :-) Ila
OdpovědětVymazatLucko, myslím na vás.. Zažila jsem si to s Prokopem ve školce; nejvíc mi tenkrát pomohla dětská psycholožka, když mi řekla ,,Věřte mu, on to zvládne. Když budete vy nervózní a ustrašená, on to vycítí a bude taky." Zabralo to. A vlastně to platí i na moje úzkosti - můžu se určitým věcem, ze kterých mám strach, vyhnout, ale tím ten strach nezmizí, nebo si prostě řeknu, že jiná možnost není (a už to je vlastně úlevný) a jít do toho.
OdpovědětVymazatDržím palce, to zvládnete!♥
Ahoj Luci, jj s tímto názorem hodně souhlasím, přesně takto to beru - myslím, že je hodně důležité zapracovat na vlastním strachu o dítě, věřit mu a nebát se ho na chvilku pustit do jiného prostředí. Můžeš mít třeba podvědomě o ni strach a dítě to cítí.. Já jsem to třeba v sobě řešila tak rok před Klárčinou školkou, nakonec se mi podařilo sebe přesvědčit o tom, že jí kolektiv jen prospěje a opravdu tomu věřila. A ono to šlo nakonec skoro úplně hladce. Úleva se dostavila veliká a tomu jsem byla na Klárku pyšná, takže z očekávaného nepříjemného zážitku byl nakonec docela příjemný. Budu na tebe myslet.. <3
VymazatBeruška malá, dceři s bolestmi hlavy a břicha ve 2. třídě taky pomohla psycholožka. Já myslela, že ji někdo ve škole šikanuje a ona se tam strašně nudila. To by mě samotnou prostě nenapadlo :-)
OdpovědětVymazatNo a dneska bych ještě nasadila B komplex.
Přeju, ať to malou brzy přejde- Ji
Ahoj Lucie, já mám sice mladší dceru, ale také citlivou, přemýšlivější. Není možné, že by Matylda měla problém zapadnou mezi ostatní kamarádky/kamarády? Není trošičku vážnější? Co ji trošku víc "otřískat" v nějakém kroužku? (Sokol, Skaut...). Nemáš náhodou mladší dceru ještě doma, že by jí vadilo tohle?
OdpovědětVymazatJinak - chápu, že to je celkem těžké, ale musí Tě mít neuvěřitelně ráda!
Moje dcera nezvládla ani školku, byla tam jen týden, pak jsem ji dávala k "tetě", která měla malou školku - pár dětí přímo u sebe doma. Byly to nejlíp investované peníze! Škola problém celých 8 let, teď je naštěstí už v devítce. Pomáhala psycholožka, ale marně. Pak jsem slyšela, že pokud jsou rodiče umělecky orientovaní, jejich děti v klasickém kolektivu skoro vždy trpí. Mají prostě jinakost v duši. To bych řekla, že sedí. Takže po devítce hurá na uměleckou školu. Doufám, že tím skončí naše školní nekonečné trápení. Ale třeba se pletu :) P.S. Na vašem místě bych asi hledala nějakou alternativní školu, stojí to za to.
OdpovědětVymazatMilá Luci, řeším naprosto to stejné, jen s prvňačkou. Systém nechápeme ani jedna (proč se nemůže ve škole mluvit, proč musí sedět v lavici, proč ji mám vyzvedávat jen v předem určený čas...?) Když se prostě něco musí, automaticky to ve mě vyvolá odpor a nutí ke vzpouře... Ale do školy se prostě musí. A my se s tím musíme smířit. Držím palce, ať to zvládnete (a nám taky). Petra - Kavanzo
OdpovědětVymazatMoje dcera loni, v první třídě, začala v pololetí zvracet.
OdpovědětVymazatTéměř každý den a vždy na stejném místě cesty do školy.
Naštěstí v jejím případě to bylo dočasné. Nemá tak silnou separační úzkost.
Ale potřebuje mne hodně.
A jelikož už mám doma i puberťačku, tak si užívám malou mazlivou holčičku. Moc rychle to uteče do okamžiku, kdy dítě ukradne puberta.
Lucie B.