čtvrtek 18. dubna 2019

VRKŮ

Jste citlivá duše, citlivé povahy? Dál nečtěte. Dnes to bude kruté.
Začalo to větrem, velký větrem, který odnesl jednu střešní tašku z naší střechy. Nic dramatického, závadu jsme nahlásili na domovní bytové správě, náhradní střešní tašku jsme po domluvě připravili za dveře a doufali, že oprava proběhne dřív, než nám nateče do obývacího pokoje.
Nenateklo - nepršelo, ale když na mě za střešním oknem v úrovni třetího patra jednoho rána zaťukal chlap, byla jsem spíš ráda než vyděšená. Několikatunová oranžová plošina zablokovala dopravu v celé ulici a pán v montérkách, co se vznesl vzhůru k našim oknům skoro jako anděl, se mi s pokrčenými rameny a potutelným úsměvem svěřil, že je tu, ale má problém, protože tu náhradní tašku si zapomněl dole. Nelenila jsem, doběhla tři patra dolů pro tu připravenou a s chvatem zkušeného podavače mu ji podala skrz střešní okno do ohrádky. Pán poděkoval, já se pousmála jakože brnkačka a cestou pro Šušu do školky se ještě letmo pootočila, abych pánovi zamávala a celou akci z povzdálí vyfotila, abych snímek následně hrdě poslala Danovi se slovy "akce skončena".
Načež přišla zpráva :"Doufám, že jste tam nezabarikádovali toho holuba!
Jakože, cože, kde, proč? On tam měl nějakej holub hnízdo? Proč mi to nikdo neřekl? Vzaly jsme to ze školky smykem, plošina nikde, taška na svém místě, holub bůh ví kde. Ajajaj... 
Blbost, ulít - přesvědčovala jsem sama sebe a zároveň nenápadně otvírala okno poblíž inkriminovaného místa, pozorovala, jestli se nenadzvedává taška nebo neozývá zoufalé vrků. Nic. Jenže pak to začalo. Přišel Dan z práce, holky z kroužků, jako každý podvečer jsme se slezli na sedačce v obýváku pod střešními okny a najednou na nás zobáčky zaťukali dva holubi. Oblejzali okna, nakukovali do obýváku, ťapali po skle, kouleli očima. Až do chvíle, kdy Bohyně namítla, že to jsou ti naši a asi hledají mladé, jsem měla radost, že nemáme na svědomí holuba. Teď máme na svědomí vajíčka! Dušín ve mně si pohrával s myšlenkou, že zavolám pána s plošinou, aby znova zablokoval dopravu, odkryl střechu a zachránil asi vajíčka a taky možná nic, copak já vim, protože nevim, ale ti holubi se tak tváří! Ťukali dlouho, Šušu tvrdí, že měli uplakané oči, dokonce mi psali SMS. Ba ne, to byl můj vtipný manžel, že hledá dům holubí:). Stála jsem před životním rozhodnutím. Zjednodušil mi to Dan. Prej jsem si je neupekla, tak co řešim. Ten mužskej pohled je někdy strašně fajn.
Pečenýho holuba si asi nikdy nedám, kuře jim, králíka v žádným případě, křepelčí vajíčka ani náhodou, slepičí běžně, játra nesnášim, játrovou paštiku miluju, sáčky kupuju jedině kompostovatelné, ale zboží balim do bublinkové fólie. 
Kážu vodu, ale piju víno, i když se moc snažim být důsledná, nerada bych byla urputná. 
Bojuju sama se sebou!
Chci být vzorem, ale né fanatikem.

PS: To je na delší povídání, tak zase příště, jo?





























PHOTO: ByLucky

5 komentářů:

  1. To u mňa je to naopak, nie som vzorom, ľudia mi skôr nadávajú do fanatikov, aj v prípade Janíka, ak si na neho spomínaš, tak argumentovali...
    A.V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy je ta hranice tenká! Ale ty jsi vzor vzoru♥
      PS: To víš, že vzpomínám...

      Vymazat
    2. :-)

      Janíkovi nedovolili ani dokončiť učilište a už je zavretý so starými retardovanými mužmi vo vzdialenom ústave.

      Vymazat
  2. 😁 Tvůj manžel je stejně vtipnej jako můj. Ale sranda musi byt! ..i kdyby na chleba (s paštikou nebo bez paštiky) nebylo! Renata

    OdpovědětVymazat
  3. Vtipnej pesimista je náhodou skvělá partie:)))

    OdpovědětVymazat