VVV - VELMI VESELÉ VELIKONOCE

Během dvou hodin jsme stihli: odbavit devatenáct koledníků, rozdat plato vajíček, vytáhnout jednu třísku, zchladit zvýšenou teplotu, poznat Agátky potenciálního tchána, sníst mísu chlebíčků s telecí paštikou, vypít lahev slivovice, dostat pozvánku na oslavu padesátin, nechat si zakouřit celý dům, zničit podlahu v obýváku.
Některé tradice jsou docela náročné.

Ale už teď těšíme na další rok:-)!

ByLucky PHOTO

VV

ByLucky PHOTO

VRKŮ

Jste citlivá duše, citlivé povahy? Dál nečtěte. Dnes to bude kruté.
Začalo to větrem, velký větrem, který odnesl jednu střešní tašku z naší střechy. Nic dramatického, závadu jsme nahlásili na domovní bytové správě, náhradní střešní tašku jsme po domluvě připravili za dveře a doufali, že oprava proběhne dřív, než nám nateče do obývacího pokoje.
Nenateklo - nepršelo, ale když na mě za střešním oknem v úrovni třetího patra jednoho rána zaťukal chlap, byla jsem spíš ráda než vyděšená. Několikatunová oranžová plošina zablokovala dopravu v celé ulici a pán v montérkách, co se vznesl vzhůru k našim oknům skoro jako anděl, se mi s pokrčenými rameny a potutelným úsměvem svěřil, že je tu, ale má problém, protože tu náhradní tašku si zapomněl dole. Nelenila jsem, doběhla tři patra dolů pro tu připravenou a s chvatem zkušeného podavače mu ji podala skrz střešní okno do ohrádky. Pán poděkoval, já se pousmála jakože brnkačka a cestou pro Šušu do školky se ještě letmo pootočila, abych pánovi zamávala a celou akci z povzdálí vyfotila, abych snímek následně hrdě poslala Danovi se slovy "akce skončena".
Načež přišla zpráva :"Doufám, že jste tam nezabarikádovali toho holuba!
Jakože, cože, kde, proč? On tam měl nějakej holub hnízdo? Proč mi to nikdo neřekl? Vzaly jsme to ze školky smykem, plošina nikde, taška na svém místě, holub bůh ví kde. Ajajaj... 
Blbost, ulít - přesvědčovala jsem sama sebe a zároveň nenápadně otvírala okno poblíž inkriminovaného místa, pozorovala, jestli se nenadzvedává taška nebo neozývá zoufalé vrků. Nic. Jenže pak to začalo. Přišel Dan z práce, holky z kroužků, jako každý podvečer jsme se slezli na sedačce v obýváku pod střešními okny a najednou na nás zobáčky zaťukali dva holubi. Oblejzali okna, nakukovali do obýváku, ťapali po skle, kouleli očima. Až do chvíle, kdy Bohyně namítla, že to jsou ti naši a asi hledají mladé, jsem měla radost, že nemáme na svědomí holuba. Teď máme na svědomí vajíčka! Dušín ve mně si pohrával s myšlenkou, že zavolám pána s plošinou, aby znova zablokoval dopravu, odkryl střechu a zachránil asi vajíčka a taky možná nic, copak já vim, protože nevim, ale ti holubi se tak tváří! Ťukali dlouho, Šušu tvrdí, že měli uplakané oči, dokonce mi psali SMS. Ba ne, to byl můj vtipný manžel, že hledá dům holubí:). Stála jsem před životním rozhodnutím. Zjednodušil mi to Dan. Prej jsem si je neupekla, tak co řešim. Ten mužskej pohled je někdy strašně fajn.
Pečenýho holuba si asi nikdy nedám, kuře jim, králíka v žádným případě, křepelčí vajíčka ani náhodou, slepičí běžně, játra nesnášim, játrovou paštiku miluju, sáčky kupuju jedině kompostovatelné, ale zboží balim do bublinkové fólie. 
Kážu vodu, ale piju víno, i když se moc snažim být důsledná, nerada bych byla urputná. 
Bojuju sama se sebou!
Chci být vzorem, ale né fanatikem.

PS: To je na delší povídání, tak zase příště, jo?

PHOTO: ByLucky

RED POINT

"Šušu, vyčistila sis zuby?"
"Ne, ty jsi mi ti nepřipomněla."

A dost!!! Ende, šlus...
Nejsem si jistá, že je v popisu maminkovských povinností donekonečna připomínat tak běžné věci, jako je mytí rukou, čištění zubů, zdravení. Ale jsem si naprosto jistá, že tím připomínáním se vůbec nic nevyřeší, protože bezduchým plněním maminčiných příkazů se každodenní činnosti nezautomatizují. A maminku brzo klepne!
Nepřipomínání nikam nevedlo. Jen k cestě do školy bez svačiny, odéru z úst, menší spotřebě vody....
Bylo třeba vymyslet nějakou motivaci.
Najeli jsme proto na RED POINTY - jak tomu říká Dan.
V praxi jsou to již tradiční/trapné/nudné červené a černé puntíky. A já si troufám říct, že mi zachránily zdravý rozum, život dětí i manželství.
Bublalo to u nás dlouho, vřelo a dřelo už chvíli, nakonec to jednu středu bouchlo, já praštila do stolu a z posledních sil zahalekala: "Změna, tady nevelím já, tady si každý velí sám a tečka(teda puntík)!". U vstupních dveří jsem nainstalovala velký rodinný kalendář, kam jsem pečlivě vepsala všechny požadované, základní povinnosti a  aktivity, které pokud nebudou splněny, budou po zásluze odměněny černým puntíkem. A naopak, za významný přínos rodině nebo opakované a zodpovědné plnění si svých povinností bude puntík červený. Pět červených puntíků rovná se stovka do kasičky. Pět černých rovná se mínus sto. Na přidělení puntíku by se měla shodnout nadpoloviční část rodiny, to jsou bez oceňovaného dva. Nic důmyslnějšího se mi nepodařilo vymyslet. Sladkosti u nás neletí, cetky odmítám. Holky si tak šetří na nějakou hodnotnější věc a zároveň se učí hospodařit s penězi. Vyřešili jsme tím i kapesné.U dospěláků to aplikujeme taky, jen po sobě neházíme stovky, ale chválíme se:).
Po měsíci mohu vřele doporučit!
Ať žijí RED POINTY:) 

PHOTO: ByLucky

REALITY SHOW

Taky máte rádi reality show?
Já moc!
A představte si, že včera jsem si v jedné zahrála.
Jmenovala se Závorkovi na kolech.
To, co je pro jiné standardní víkendová zábava, je pro nás komedie (při představě, co si vezmeme na sebe), která se vzápětí přemění na severskou detektivku (na čem pojedeme).
Nejsme prostě sportovně založená rodina.
Dan s Bohyní jsou v pohodě. Ti mají koloběžky Kostka. Bohyni teda už začíná být trošku malá, ale když se skrčí, přizvedneme řidítka, přifoukneme kola... Šušu má dokonce na výběr. Kolo, ze kterého jsme sundali přídavná kolečka, protože Šušu si myslí, že umí jezdit na kole bez koleček - ale neumí, koloběžku, odrážedlo. No a já mám velmi kvalitní velociped bez šlapky, který můj otec asi před patnácti lety dostal k nákupu vrtačky a v nějakém návalu štědrosti mi ho věnoval.
Já bych v tomto složení a s tímto arzenálem na nějaký cyklovýlet ani nepomyslela, ale Dan asi omámen tím státním svátkem a naším třiadvacetiletým výročím pojal přesvědčení, že to je ta pravá zábava pro našI rodinu na sváteční odpoledne. Mé neustálé výčitky ohledně iniciativy a organizaci volného času konečně padly na úrodnou půdu, jal se sebevědomě otěží a já omámeně ani necekla.
Trpělivě převážel, přivážel, odvážel naše vozidla do dílny, kde je oprašoval, nafukoval, zvedal sedačky, řídítka, proto aby po obědě mohl začít znova, protože Bohyni během oběda ušlo kolo, ty řidítka měla moc vysoko a Šušu sedačku pořád moc nízko.
Na písecké cyklostezce jsme působili spíš jako průvod alegorických vozidel. V batohu nám  místo svačiny chrastilo nářádí a holky se pořád ptaly, kam že to jedeme. Smělým plánem bylo dojet k Sulanovi, kde náš strejda peče ty nejlepší makrely na světě, ale počítali jsme s tím, že prostě dojedeme, co to dá, a domů kdyžtak dojdeme. Náš osobní mechanik odvedl zřejmě dobrou práci, protože naše alegorická vozidla nás opravdu dovezla až na břeh Otavy a během toho, co jsme se vesele občerstvovali, ani neušla. Bylo nám tam dobře, tam je vždycky dobře...
Když jsme dojeli tam, dojedem i zpět. Posilněni dvěma pivky a litrem malinovky jsme se vydali stejnou cestou zpět, euforie z vydařeného výletu trvala jen pár minut, přesně do té doby, než to Šušu stočila hodně vpravo a zahučela i s kolem šipku do kopřiv. Nevím, jestli měla větší šok z těch kopřiv, nebo z Danova záchranného zásahu, který ji chvatem zkušeného potápěče jednou rukou švihem vytáhl skoro až nad hlavu a zatočil s ní jak s lasem. Každopádně Šušu začala pomalu bobtnat a její řev se nesl po Otavě snad až do... To už řvala i Bohyně a na frekventované cyklostezce se začala tvořit zácpa. V reality show taková ta chvíle, kdy to nedáváte a raději odcházíte na záchod nebo lezete pod deku. Tak my zalezli o kus dál do stínu lízat si rány a vymyslet, jak se dostaneme domů. Šušu vůbec nespolupracovala, pořád řvala, Bohyně se klepala, Dan pil - tudíž nemohl dojet pro auto a řídit, já bych mohla, ale Šušu se mě odmítala pustit. Nakonec si Dan vzal moje kolo, do francouzského košíčku na bagetu a pórek si narval odrážedlo, já si vzala jeho koloběžku a před sebou na stupátku vezla vzlykající Šušu, které vítr ovíval její nabobtnalé tělíčko.
Před domem už se smála a plánovala, jak to všechno povypráví ve školce. Doma si to pak vysloveně užívala. Panthenol ani fenistil moc nezabíraly, doléčili jsme to hranolkama, zmrzlinou a čajem do termosky.
Od včera je z ní správná holka:-).
Teď ještě aby Bohyně konečně dostala ve škole nějakou tu pětku.
To přece správný holky musí...

PS: To byl první a zároveň asi poslední díl reality show Závorkovi na kolech!

Bylucky PHOTO

JAKO FAKT

Dřív bych nejprve promazala, vybrala a upravila fotky, dnes nejdřív vybalím a dám prát prádlo.
Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.
Je to fakt!
A s fakty se zásadně neperu:).
 

ByLucky PHOTO

JARO TO ROZBALILO

Neběhám, sotva chodim. Ve zkušební kabince jsem si vykloubila rameno, při focení prošpikovala koleno trnkou a zbláznil se mi sval, co drží hlavu na krku.
Zamyslela jsem se nad sebou, ale nic jsem nevymyslela.
Bohyně odešla do školy místo s lahví pití s lahví kečupu.
Bavíme se výrobou slizu.
Šušu si poručila sundat z kola postranní kolečka a sama se ve školce přihlásila na aerobic do Sokola.
Zmizelo nám Déčko, místo oveček teď chodíme spát s Kašákem.
Prořídlo nám akvárko.
Toť naše jaro! 

https://cz.pinterest.com/pin/378232068699738874/

VZKAZ PRO E.T.

Kdybych potkala E.T.(ýho) 
a chtěla mu vysvětlit, co je víkend - ukázala bych mu tyhle fotky:

ByLucky PHOTO

FOTOREPORT Z VELIKONOC

Přesně před týdnem:

ByLucky PHOTO