TOLIK

Tolik sněhu pamatuju jako dítě.
A úplně jsem zapomněla, jak impozantní pocit ta bílá masa vzbuzuje.
Když jsme přijížděli na každoroční rekreaci do Železné Rudy a v teple auta míjeli dopravní značky, co jim koukaly jen špičky, a ze střeh se svážely obrovitánské čepice, které měly místo bambulí rampouchy, Šušu nadšeně křičela: "Mně snad i slza ukápne!!!". Nebyla sama...
Při pohledu na třpytící se pláně bych snad i v Elsu uvěřila.
Taková krása to byla.
Byl to dobrej pobyt. 
Z Šušu je úplnej Alberto Tomba, Bohyně se svou né úplně snowboardovou postavou konečně pronikla do tajů prkna a já si po několika krušných letech běhání po svahu zaslouženě stihla aspoň trochu opálit pod vlekem čumák.
Jen škoda, že Šušu zahlídla holčičku s nejrůžovějším prknem, co Šumava viděla. V mžiku se rozhodla, že na lyžích už umí nejlíp a příští rok vymění své funglovky s jednorožcem za přesně takové růžové prkno, jako má holčička, a bude z ní snowboarďák.
Škoda... plánovala jsem pokračovat v tom, co jsem letos zahájila.
Klidně bych pokračovala i na jiném místě, ale tradice je tradice a pro děti i Dana je ta představa nepředstavitelná:).

Samotám ZDAR!

ByLucky PHOTO

TA MATYLDA

A co to jako je?
Robot Matylda, co stopuje z Jablonce nad Nisou do Pelhřimova do Muzea rekordů a kuriozit.
K čemu je to dobrý?
Nepochybuju o přínosu vědě, technice... Ale upřímně? To mě až tak nezajímá. Je to prostě zábavný.
Má to nějaký hlubší smysl?
Já ho tam vidím! Třeba ho tam najdete i vy: KLIK

Ale pozor - to nadšení je nakažlivé a závěr bude jistě dramatický:)!


PS:  Dost se snažím omezovat prokrastinaci na síti, ale v tomto případě jsem ráda udělala výjimku a celým projektem se nechala nadchnout až tak, že když Matylda projížděla přes Písek, naprosto iracionálně jsem naložila Šušu a snad popré v životě jsem jela rychlostí přes 100km/hod k odbočce u Dubí hory, kde Matylda už asi hodinu marně čekala na dalšího stopa. V době mého příjezdu už naštěstí měla u krajnice své nové opatrovníky, popravdě jsem vůbec netušila, co bych si s ní počala. Prahla jsem "jen" po pohlazení a fotce. Přece jen ctím směr její jízdy, smysl autosopu a kouzlo okamžiku.

ByLucky PHOTO

SENJ 2018 II

Buď všichni kecaj nebo někde setrvačně dělám chybu.
Vy si na dovolené jako fakt odpočinete?
Letos to byla opravdu makačka! A to jsem si slibovala, že když už jsou holky docela velké a jedeme na to samé místo... Jsem naivka.
Všechno to začalo střevní chřipkou, což samo o sobě není šťastní začátek, protože balit na týden pro celou rodinu s lavorem v ruce a zároveň vymývat lavory ostatním je den před dovolenou doslova průser.
Jako rodinný optimista jsem i v mrákotách byla v roli a střevní chřipku jsem pro sebe vyhodnotila jako skvělou dietu do plavek a pro děti v kombinaci s kinedrylem jako skvělý utlumovací prostředek na dlouhou cestu k moři. Ovšem natolik naivní, aby mi nedošlo, že cesta do Senj nám bude trvat nejméně devět hodin a Dan jako jediný tu infekční polízanici ještě neměl, bohužel nejsem. Kdybyste někdo věděl o někom, kdo by chtěl koupit scénář o tom, jak mladá rodina jede k moři a tatínka v polovině cesty postihne úmorná střevní chřipka - dejte vědět. Mám ho v hlavě i se všemi nechutnými detaily.
V reálu na něj naštěstí nedošlo. V reálu totiž to coby kdyby rozjímání přehlušilo hodně hlasité bouchání u zadního kola. Poprvé v životě byl Dan klidnější než já, ani fungl nové sluneční brýle nezakryly můj osudu oddaný výraz, který u nás doma nikdo moc nezná a značí velké ouvej. Sykl: "To dojedeme". A s přestávkou na každé pumpě (kvůli překontrolování kola) to opravdu dojel. Když jsme zastavili před apartmánem, holky skandovaly hip hip hurá a já brečela. To ten výhled, mořský vánek, střevní chřipka, nervy s autem, solidarita rodiny a s ní spojené celou cestu cinkající plné zavařovačky. Prostě doják...
Co na tom, že paní, která nám měla předat klíče od ubytování, nezvedá telefon a na esemesky odpovídá: "Nevim, kdo jste a za kým jedete". Co na tom, že fouká mistrál. Jsme tu! A vy si, paninko, koukejte hodně rychle vzpomenout, protože já už se na nohou dlouho neudržim a děti se zaslouženě chtějí okamžitě vykoupat. 
Vzpomněla si naštěstí docela rychle, ještě než jsem stihla zmatkovat, a jako omluvu nám přinesla klíče i s týdenním nákupem. Zato pojišťovna tak rychlá nebyla. Pojištění jsme byli od hlavy až k patě, od střechy až po kolo, ale nějakým záhadným způsobem se opět žádná naše pojistka na zvracení a skoro upadlé kolo nevztahovala. Ještě ke všemu v neděli!!! Nějak nám nejde si komplikovat život podle pojišťováckých tabulek, což je dost nevýhodné. Ale jednu radu jsme dostali. Dojet do nejbližšího autoservisu a nechat si auto opravit. Ahá! 
Od tý doby se nám už jenom dařilo.
Auto nám (i s objednáním součástky) opravil za půl darma do druhého dne opravář jak z blbý reklamy. Takovej ten, co má uprostřed obýváku na bílé kožešině místo sedačky motorku, rifle proklatě nízko a pod okem šmouhu šmíru.
Mistrál ustál, vyprazdňování se ustálilo, škoda, že bylo na čase jet domů.
Chvíli jsem uvažovala o podnikání z pláže vzhledem k nepříznivé politické situaci a frontám v papírnicví, ale nakonec jsem se obětovala.
Možná si říkáte, jestli nám to za to vůbec stojí? Stojí! Jedno ráno v našem oblíbeném domě, jeden pohled v dáli, jedno tempo v moři a už si ani nepamatujete, že jste vůbec kdy litovali, že jste se na nějakou dovolenou vůbec vydali.
A o té jednorožcové zmrzlině, které pořád říkám nosorožcová a všichni se diví, jak může chutnat, ani nemluvim.
Ten kontrast je prostě k nezaplacení...

ByLucky PHOTO

SENJ 2018 I

Kdybych si bývala nenazvracela den před odjezdem do kufrů.
Kdyby se nám bývalo už v Rakousku nerozbilo auto.
Kdyby všechna naše pojištění nebyla na prd.
Kdyby Šušu nespadla z postele a nenatloukla si hubu.
Bývala by to byla perfektní dovolená.
To by ovšem bývala nebyla naše. 
Naše dovolená totiž většinou bývá něčím okořeněná - o čem bych pak psala, přece:).
Více zítra... 

ByLucky PHOTO